Jak to vlastně bylo

(...) Stanislav Budín z přívržence Gottwaldova křídla ve třicátých letech dospěl někam, kam KSČ spolu s ním dospět nemohla. I pod tímto úhlem pohledu můžeme číst jedny rozsáhlé paměti. Autor se vyvinul do polohy novináře a myslitele, který ve střední Evropě měl, a možná stále má, své místo. Přestože z důvodů udržení vlastní identity vykřikuje, že je stále komunistou, přivlastnit si ho vlastně může jakákoli demokratická levice, nyní sociální demokraté, v budoucnu a po hluboké reflexi třeba i komunisté. (...) Závěrečný pocit z jedněch dlouhých pamětí - lidé jako Budín by nás ani tenkrát do koncentráků neposílali, zato v nich mohli skončit. Mnozí lidé tohoto typu i skončili. V koncentrácích na Sibiři, v Německu a kdo ví kde ještě.