(...) Jak tomu u de Bernierese bývá, také v Partyzánově dceři je zajímavější ženská postava, tedy Roza. Chris je typickým ztělesněním průměru: prochází krizí středního věku, v manželství žije ze setrvačnosti, neboť manželka je mu fyzicky odporná (nazývá ji "Velký knedlík"), a on sám se utápí ve všudypřítomné šedi. Moc mu nepomáhají ani dobové události - píše se rok 1979, mladí revoltují, a on nic. Jednou takto projíždí londýnskou čtvrtí Archway a rozhodne se oslovit dívku ve vyzývavém oblečení na kraji chodníku - v domnění, že je to prostitutka. Ona jej vyvede z "omylu", vysvětlí mu, že jen na někoho čeká a jejich náhodné setkání začne pomalu přerůstat v příběh. Zda se Chris tehdy na ulici spletl, anebo zda je Roza skutečně prostitutka, o tom bude čtenář přemýšlet ještě dlouho poté, co obrátí poslední stránku knihy. Roza sama přiznává, že kdysi prostitutkou byla - a nejen to. Vypráví mu řadu dalších, více či méně pravděpodobných příběhů. Nicméně Chris je hltá. Roza, nelegální přistěhovalkyně z někdejší Jugoslávie, se stává jeho Šeherezádou a svými příběhy jej uspokojuje mnohem lépe a trvaleji než svým tělem - po kterém ovšem Chris stále touží.