(...) Čtenář se může přesvědčit, že se mu podařilo se neopakovat, i když to v případě, kdy se autor nutí nebýt mnohomluvný, není vůbec jednoduché. Černík dokazuje básnickou metaforu, vtip a vůbec nadhled, nesklouzne k nevraživosti a nenávisti, které vždy nutí k ostražitosti, cože se to za nimi - třeba jen v autorově raněné duší - vlastně skrývá.