(...) Iva Pekárková dokázala šťavnaté téma náležitě podat pomocí drsného výraziva neostýchajícího se ani nejintimnějších podrobností. Nicméně z jejího příběhu, jakkoli je podán s humorným nadhledem, jaký je autorce vlastní, vane jistá bezútěšnost nesmyslného lidského hemžení, které nakonec postrádá smysl a cíl a končí v bludném kruhu.

Nová kniha Ivy Pekárkové má skoro 250 stran, a přesto je jaksi stručná. Stručná nejlepším možným způsobem – nenudí. Přečte se jako jedna malina.
Jednoduchý příběh frustrované stárnoucí Britky, strávivší půlku života na zoufale monotematických mejdanech a druhou půlku v zoufale monotónním zaměstnání, a mladého Senegalce Amadoua Ouryho Dialla z kmene Fulani, navenek stoického flákače a uvnitř vším, co ho potká, překvapeného mládence, který si zvykne píchat turistky z Bílých zemí, protože je to jedna z mála možností, jak se ve své situaci zabavit a uživit, nepotřebuje složité kulisy. Vystačí si s realitou.
Próza má všechny znaky autorčina „klasického“ stylu, ale tentokrát postihuje svým záběrem samotné jádro neblahého stavu globalizované bílé civilizace, stejně jako neblahé jádro stavu neglobalizované civilizace africké. Činí tak nemilosrdně, bez předsudků a s přirozeným humorem, což se u nás pohromadě zase tak často nevidí. To vše plus průzračný stylistický nadhled dělá ze Slonů v soumraku dle mého opus, jímž se Ivě Pekárkové podařilo definitivně vystoupit z vlastního stínu a přiřadit se k významným evropským autorům.
Dlouho jsem byl přesvědčen, že její půl cestopis, půl reportáž Najdža – hvězdy v srdci zůstane jednoznačně nejlepším textem, jaký se jí podařilo napsat. Jsem rád, že v té věci můžu sám se sebou nesouhlasit.