(...) I při kritickém pohledu, zbaveném jakékoli apriorní úcty k dnes už klasickému autorovi, je zjevné, že románový debut tehdy sedmadvacetiletého Vladimira Nabokova (1899 - - 1977) přesahuje kategorii literárních prvotin. Naopak už zde je v zárodečné, ale působivé podobě obsažen rejstřík autorských témat a motivů, které později úspěšně rozvine, celá jeho budoucí poetika. (...) Rané mistrovství Nabokov projevuje i v kompozici textu, která je matematicky přesná a vykazuje všechny rysy dokonale fungujícího literárního mechanismu - na rozdíl od pozdních děl ještě střídmého a důsledně realistického. Od první stránky, nabízející nápaditou expozici situovanou do lehce klaustrofobního a nezáměrně intimního prostředí výtahu, drží autor otěže zápletky pevně v rukách - vždy účelně, přesně, sebevědomě, bez jakékoli exhibice.

(...) Mášeňka je, snad ještě víc než jiné Nabokovovy romány, oslavou i zasvěceným průzkumem síly lidské paměti. Kromě pozitivní výkonnosti vzpomínky se zaměřuje i na to, co paměti uniká: "Paměť, jak víme, dokáže vzkřísit všechno, jen vůně a pachy nikoli; a přitom nic nevrátí minulosti život tak dokonale jako vůně, která se s ním kdysi pojila."