(...) Co je to vlastně za žánr, který Janota provozuje? Jeho texty nechtějí být povídkami, nemají povídkový tah, stylistická distance od předmětu vyprávění je tu stále přítomná. Arabesky - to už sedí líp. Texty jsou vskutku hravě zdobné, girlandovitě rozhazované do prostoru. Jenže zároveň jim nechybí závažnost a často docela robustní reálné ukotvení. Ze všeho nejvíc jde snad opravdu o poetické fejetony, jež v sobě mají onu přesnou špetku perlivé sdílnosti, již fejeton potřebuje, jemně vyváženou hru nadsázky a smyslu pro realitu. A také kus pokory. (...) Janota líčí své postavy s elánem až panoptikálním; dík podivným detailům vnímáme jedinečný pel, jenž na lidech ulpívá a činí je vzácnými. Čteme tu o " normálních" lidech, kteří přesto nějak propadli sítí sebevědomě vypiglované společnosti. Právě oni však mnohdy tvoří autentickou kulturu, ne tu, co se hrne z televizí, ale každodenní kulturu malých měst, drobného denního dění, kulturu nejen pro zdravé a dravé, ale též pro slabé, malé, postižené či pro ty, kdo jsou ochotni žít jinak a skutečně naslouchat.

(...) Neslyšící děti jsou soubor dvaatřiceti textů, které jsou sice na záložce označeny jako " fejetony a arabesky", ale často se těmto žánrům vymykají - právě směrem k experimentu. Nikoli snad k samoúčelné hravosti, jak by se na první pohled kvůli zálibě v kalambúrech či z občasné anekdotičnosti mohlo zdát. Janotovy texty navnadí čtenáře na citátovost (bez dobré znalosti české poezie jim však budou jen těžko přístupné), motivické bohatství a konečně též na dost neobvyklé a nečekané zacházení s těmito motivy. To vše ale může být záměrně matoucí úkrok. Janota nezapře sympatie k východnímu myšlení, a ačkoli se to slovo nikde v knížce explicitně neobjeví, jedním z klíčů k textům může být žánr kóanu. (...) Janotovy texty ovšem nejsou dílem přísného zenového mistra, a autor čtenáři přece jen nabídne řešení, byť jen ve formě další jazykové hříčky. Dobře ví, že v naprosté většině mluví k nevidomým dětem.