Hodina mezi psem a vlkem

(...) Je to první obsáhlejší autorčina práce po poezii a povídkách. Lyrické výlevy však nečekejte, Scheuermannová víc zatajuje než odkrývá. Okolnosti napjatého vztahu dvou sester pojmenovává nepřímo. Ines je svůdnější a talentovanější. Ta mladší, která příběh vypráví a jejíž jméno ani jednou nepadne, jí trochu závidí, trochu obdivuje, ale hlavně jí zazlívá, že ve svých obrazech ztvárnila smrt jejich otce. (...) Hodina mezi psem a vlkem neřeší ani neobjasňuje. Těží z pochyb, neurčitostí, výseků, nálad. I proto německá média mluví o generačním pocitu, snaze zachytit to, čím si nejsou jistí protagonisté knížky a možná ani autorka. Kdy konečně začne ten lepší život, na který netrpělivě čekáme? Ve třiceti, čtyřiceti? Anebo pokaždé zahne dva tři kroky před námi, jak melancholicky nadhazuje autorka?

(...) Postavy jsou jako vystřižené z každého druhého lo-fi posmutnělého amerického nezávislého filmu, krotce groteskní zápletka se dá předvídat od prvních deseti stránek a závěr je oslazený stejně jako u Orthse. Sympatické ovšem zůstává svižné tempo vyprávění i snaha (byť kapku marná) chytit svoji generaci pod krkem a literárně ji zakonzervovat. Ale hlavně - německá smířlivost a opatrné nadějné konce mají ještě pořád daleko k umanutě lidově laskavým českým komediím. Jemná melancholie Pokojské ani Hodiny mezi psem a vlkem nemučí uslzeným patetismem, třebaže k přímočarému veselí mají obě knihy daleko.