(...) Weiningerova kniha, na velikém biologickém, patopsychologickém a kulturněhistorickém materiálu zkoumající rozdíly mezi maskulinitou a femininitou, dochází k mrazivě radikálnímu, v dobovém kontextu však nikoli zcela neočekávanému závěru: že ženy, Židé (a homosexuálové) nemají racionální a morální "já". Weininger, který zřejmě náležel hned ke dvěma z těchto kategorií, ukončil s neblahou konsekventností svůj krátký, ale intelektuálně pohnutý život sám ranou z pistole. (...) To je smutná výpověď o povaze nauk a povaze dob, které umlčí ty, kteří by chtěli říci druhou polopravdu k polopravdě vládnoucí (pravda se sestává ze dvou polopravd podobně jako přímka ze dvou polopřímek). Proto je nutné číst Weiningera a o Weiningerovi a zejména mít oči otevřené a dívat se samostatně, pokud možno bez rámců interpretačních schémat, na svět a věci v něm.

Studie o Otto Weiningerovi ukazuje jeho osudy na pozadí estetického, erotického a intelektuálního světa Vídně v období přelomu století: světa psychoanalýzy, valčíku a Schnitzlerových románů.

(...) Weiningerův život i dílo autorovi slouží k mapování kulturního a intelektuálního prostředí doby (již si začasté idealizujeme), jejích sociálních, medicínských a vědeckých diskurzů, k vytvoření pestrého obrazu Vídně jako bitevního pole idejí a ideologií, které nebyly vždy jen vznešené. Závěrečná kapitola pak shrnuje to, co se kolem Weiningerovy knihy Pohlaví a charakter: zkoumání principů z roku 1903 - této směsi "vědy, bigotnosti, filozofie, osobní úzkosti a kulturní politiky", jíž si mimochodem vážil nejen již zmíněný Kraus, ale i Ludwig Wittgenstein - dělo po autorově dobrovolné smrti.