Jsem tady už tisíc let

(...) Čtenářskou oblibu si získala čtivostí, atraktivním prostředím, množstvím sympatických postav i stylem barvitého vyprávění, připomínajícím magický realismus. (...) V jejím příběhu vrcholí postupná emancipace sexuální, rodinná i politická - Gioia opustí rodný kraj, odejde do Paříže, pohybuje se v prostředí levicových revolucionářů, hippies a drogově závislých. (...) Mariolina Veneziová v tomto debutovém románu hojně čerpala z vlastních zkušeností - ve dvaceti letech odešla do Francie a čtyři roky se v Paříži živila jako novinářka. A využila zde rovněž materiál nasbíraný pro reportáž Rudá a zelená. Itálie mezi politickou angažovaností a ekologií a pro pořad o proměnách identity spjatých s rozdílným pojímáním času a prostoru.