(...) Historička ve své monografii dokazuje, že Kleopatra VII. bez romantizující, přitažlivě dekadentní aury vystupovala jako sebevědomá, střízlivá politička, která díky svým diplomatickým schopnostem , vzdělání i nepochybnému osobnímu charisma výrazným způsobem ovlivnila konec jedné epochy. Jako schopná a prozíravá vládkyně nakrátko opět pozvedla upadající Egypt i jeho kulturu, rozmělněnou helénistickými vlivy vlastní dynastie, kterou od éry staroegyptských faraonů nezvratně oddělilo období perské nadvlády. Kleopatru přitom v současné době "pravověrní" egyptologové podle britské autorky i přes její zjevné politické zásluhy úmyslně přehlížejí. Jejich badatelské úsilí se obvykle soustředí na původních jednatřicet dynastií (...)