(...) Atlas je nabízen spíše jako nástroj k práci, speciální kaleidoskop, při jehož převracení se dostáváme pořád do nových a nových souvislostí, jež při další návštěvě nemizí, ale vrství se na předchozí zkušenost. Každá návštěva knihy se proměňuje v průřez vrstvami, z nichž tryskají autentické stopy doby (texty Václava Bělohradského, Václava Klause, reflexe Karla Kosíka, Slavoje Žižeka, Ralfa Dahrendorfa, Hayekovy statě, Baladránovy koláže, třeba poučné leporelo ekonomické reformy...). Není to pouze hledání ztraceného času. Uvolněná časová i prostorová struktura atlasu má umožnit i cestování do budoucna, synchronní i diachronní pohled - to vše pokud najednou (nejen díky práci fantazie). (...) (...) Studium atlasu tedy nezamítá hromadnou veřejnou akci, ani domácí čtení. Důležitá je cirkulace energie mezi známým a cizím, kterého se můžeme alespoň na chvíli dotknout.