Echenoz několikrát zdůraznil, že nejde o biografický příběh, ale o románovou poctu Zátopkovi, tedy volně zpracované vyprávění o části jeho života.

Le lecteur tchèque a déjà eu plusieurs occasions de prendre connaissance des romans de Jean Echenoz, il serait donc inutile de présenter cet auteur. Néanmoins un changement assez important au sein de sa création depuis l’avant-dernier roman Ravel, mérite d’être remarqué.

Jaký vlastně ten Échenozův Zátopek je, když tak rozčeřil prázdninově stojaté vody české sportovní a literární scény?

Jean Echenoz Emila Zátopka nadmíru ctí. O tom není pochyb. Jeho román, typicky echenozovsky stručný, je vyznáním obdivu. Ódou v próze.

(...) Jean Echenoz Emila Zátopka nadmíru ctí. O tom není pochyb. Jeho román, typicky echenozovsky stručný, je vyznáním obdivu. Ódou v próze. Zátopek je tu jedinečný, neopakovatelný. Ale jeho jedinečnost netkví v grandióznosti úspěchu, dosaženého navzdory běžeckému stylu, jenž je spíše "nestylem". Netkví v těch osmnácti světových rekordech, v medailích a titulech, v mediálním šumu. Zátopkova síla, tak alespoň čtu Echenoze, je v tom, že za všech okolností, navzdory úspěchu, navzdory neúspěchu, navzdory vůli vítězit, zůstává sám sebou, téměř klukovsky prostým běžcem pro radost z běhu samotného. (...) V románu Běhat (originální titul je Courir) zůstává Echenoz věrný svému osobitému stylu. Úspornému, lakonickému, zdánlivě nevzrušivému, prostému. Mnohým se může při povrchním čtení jevit jako tuctový, ale pod povrchem tu tepe neklid, který se jen občas vydere viditelně ven.

(...) Autor se spíše snaží vykreslit svou představu o Emilově životě, pro niž je charakteristická jakási nezúčastněnost na vlastním osudu a odvádění nadstandardních výkonů v rámci, jenž si legendární běžec nezvolil, ale který mu byl vnucen. A tak Echenoz začíná popisem života mladíka Emila, jak se na naléhání baťovských závodů musel zúčastňovat fi- remního běhu, jak z důvodu šíření firemní prestiže přestal pracovat v chemické laboratoři a začal se naplno věnovat sportu. Následně přichází politický převrat a Zátopek se stává vývozním artiklem socialistické tělovýchovy a zázračným "socialistickým nadčlověkem". (...) Echenozův styl psaní lze přirovnat k způsobu psaní Jiřího Kratochvila. Tak jako on používá časté metatextové vsuvky, aby zdůraznil přítomnost vypravěče a aktu psaní. Jeho svižný, přímočarý a místy o překot se valící text v lecčems připomene běh samotného Zátopka.

(...) Echenoz Zátopka vykreslil jako člověka, který dokáže dřít jako mezek, rád trpí a hlavně si jde vždy vlastní cestou, byť se mu proto téměř všichni ostatní smějí. Obraz není ale jen heroický, proces legendarizace snese občas i lehký náznak stinných stránek, byť je jich jen tolik, aby čtenář nabyl dojmu určité objektivity. (...) Echenozův Emil se stal románovým hrdinou se vším všudy (však se také v originále jmenuje Émile Zatopek), a tak je třeba jej rovněž číst. Koneckonců i ten nejpečlivější životopisec vytvoří pouze vlastní příběh Emila Zátopka, kde stejně nebude nikdy vše tak, jak to opravdu bylo. Ostatně, kdo dnes může říct, jak to opravdu bylo? Dobový tisk ani historik to rozhodně nejsou. A Jean Echenoz to pochopil, stejně jako celá řada dalších autorů, kteří píší "své" vlastní příběhy slavných.

Známý francouzský spisovatel svým portrétem českého běžce Emila Zátopka dokazuje, že o vítězství se dá hovořit nejen ve sportu, ale také v literatuře.