Tisíc domů snu a hrůzy

V knize Tisíc domů snu a hrůzy spojuje Atík Rahímí prastaré afghánské mýty, tradice a pověry s krutou realitou Afghánistánu. Příběh se odehrává v období afghánské diktatury – autor ale neupřesňuje, zda jde o prosovětskou diktaturu v 70. letech, nebo o vládu tálibánu v letech 90.

(...) Podobně jako román Země a popel, příběh starého muže, který prchá s ohluchlým vnukem ze Sověty vybombardované afghánské vesnice, i Tisíc domů snu a hrůzy se odehrává v této středoasijské zemi v osmdesátých letech, tentokrát však v hlavním městě Kábulu. Narážky na sovětskou okupaci zde nejsou ale tak jasné jako v Rahímího první knize. Kábul je vykreslen jako jakýsi tajemný labyrint strachu, lidé žijí schovaní za zdmi domů, a když vycházejí ven, nikdy nevědí, jestli se ještě živí vrátí.(...) Atík Rahímí sděluje čtenářům poselství, kterému je překvapivě dobře rozumět právě díky roztříštěnému, jaksi postupně se rozplétajícímu příběhu. Hrůza a beznaděj prostupují úsečné dialogy, gesta a výkřiky. Tradiční středoasijská literární symbolika se prolíná s francouzskou lehkostí. Útlá kniha Tisíc domů snů a hrůzy je, ač by to po přečtení prvních stránek čtenář nejspíš nepředpokládal, knihou, která pohltí.