Vyhrabávačky: deníkové zápisky a rozhovory z let 1988 a 1989

(...) Kniha dodatečně připomíná, že deníková žurnalistika v ní ztratila autorku jak "netušeně" pilnou a soustavnou (pamětníci totiž vědí, že Gerové nic lidského nebylo cizí), tak pisatelku nemalého charakterizačního umění, které se v běžných referátech v tisku sotva mohlo projevit. V zápiscích, které jsou vypravěčsky plastické a faktograficky zaplněné, se zračí to, co autorka nazývala probubláváním a co začalo mít charakter prolínání dosud společensky od sebe téměř striktně oddělených skupin obyvatel. Pravda, dělo se tak asi především v hlavním městě (kupř. kontakty určitých divadelníků s některými disidenty) - a kniha také je především "pražská" (kdo se v metropoli vyzná, tomu se ve Vyhrabávačkách bude orientovat lépe). Ojedinělá je ta linie záznamů, které letmo či přímo dokumentují způsoby a rytmus práce v tehdejší redakci deníku - od (auto)cenzurních politických mechanismů přes technologii výroby až po čas uzávěrek v kulturní rubrice.

(...) Zprvu trochu zvláštní název Vyhrabávačky se po četbě ukáže výstižný: knížka byla vyhrabána a minulost vyhrabává. Zápisky Gerové (1949-2006) objevil její bratr v pozůstalosti a otiskl v podstatě tak, jak byly. Bez dodatečných stylizací a konzultací s lidmi, o nichž vypovídá. O "vyhrabávačkách" mluví v knížce i Václav Havel, podle něhož patří zapadlé události, které se po letech vynoří, ke každému správnému dramatu. Dramatem Gerové knížka v podstatě je, byť neokázalým. Trocha tragikomedie, dost absurdity. Onu "podivně probublávající dobu" líčí bez servítku, s překvapivými detaily a paradoxními obrazy. (...) Vyhrabávačky nehoní senzace ani nekonkurují pracím historiků. Je to dovětek: subjektivní, občas trošku interní (více poznámek by neškodilo), snad místy i zkratkovitý, a přece podstatný. Zejména pro mou generaci, pro niž má rok 1989 příchuť ne zcela průhledné legendy.