(...) To, co jeho knihy navzdory námětům a absenci příběhu činí tak čtenářsky atraktivními, je jejich jazyk a vnitřní náboj. Dlouhá litanická souvětí, kritické výkřiky, satirické bonmoty a zábavné slovní hříčky udržují čtenáře po celou dobou v napětí a nadšení, strhující rytmus řeči mu nedá vydechnout. Výsledkem je paradox: o nelehkých či přímo odtažitých tématech se píše lehkou rukou a je to fascinující čtení jak neobvyklé ve světě, kde stále častěji natrefíte na pozoruhodný příběh sepsaný těžkopádným perem. Nebyl by to Thomas Bernhard, kdyby součástí jeho textů nebyly zuřivé kritické výpady vůči společnosti, zejména té rakouské. Kromě otevřené kritiky politiky, měšťáctví nebo nevyrovnání se s nacistickou minulostí Bernhard stavěl na pranýř, velmi užitečně, i národní kulturní modly a vysmíval se školním osnovám i vkusu řádného občana. Čili doslova prázdninové čtení v běžném pracovním období roku by se čtenář mohl ještě rozčílit. Literární kritika, marná sláva, občas páchá škody: jednou z nich je líčení tohoto vtipného, zábavného a fascinujícího spisovatele jako nesrozumitelného šiřitele nečitelných depresí.