Sláva

Německo - rakouský autor Daniel Kehlmann ve svém novém románu předhazuje čtenáři spleť příběhů a osob, žijících v zajetí fikcí. Při čtení nás provází neustálá nejistota z nekonečného zrcadlení, v němž se ztrácí povědomí o tom, kdo je autor a kdo literární postava. Román Daniela Kehlmanna Sláva (Ruhm, 2009) je třeba číst aspoň dvakrát. Jednak se význam zápletky plně vyjeví až poté, co do sebe zapadly všechny části textu, jednak se čtenář při pouhém jednom čtení připraví o autorem rafinovaně stupňovaný požitek ze hry s realitou a fikcí a ironickými rovinami jeho podivných příběhů. Sláva je románem inteligentním a mimořádně, téměř provokativně úspěšným.

(...) Vydala ji Mladá fronta, jmenuje se SLÁVA s podtitulem Román v devíti příbězích a přináší devatero fascinujících, místy vzájemně propojených příběhů, které nespojuje ani hlavní postava, ani vypravěč, jen vracející se motivy a osoby a pak téma: převratné změny v životech a identitách lidí, jež potkal nebo od nich naopak odešel věhlas. (...) Kniha se díky zajímavým, a navíc skvěle vyprávěným příběhům, ale i formálnímu členění čte sama. Podle Tomáše Dimtera, překladatele a autora doslovu Slávy, se originálu s názvem Der Ruhm prodalo za necelý rok kolem tří set tisíc výtisků a práva zakoupilo pětadvacet zemí světa. Zdá se, že sláva pro Kehlmanna už není na cestě, ale dorazila do cíle. Je dobře, že čeští čtenáři mohou být u toho.

(...) Kehlmann označuje Slávu za román v devíti povídkách, za protipól bestselleru Vyměřování světa, v němž půvabně protnul osudy badatele Alexandra von Humboldta a matematika Carla Friedricha Gausse, géniů přelomu 18. a 19. století. Jeho nová knížka je skutečně útlejší, na pohled skromnější, příběhy a postavy skládají konečnou mozaiku vcelku nenápadně. Ale i tady se vyměřuje svět, jen k tomu už není zapotřebí objevitelských cest ani vznětů ducha. (...) Sláva není ani tak kritikou konzumní společnosti, jako spíš ironickou perzifláží na téma postmoderní věk i vlastní psaní. Ne nadarmo parafrázuje autor v poslední povídce svého učitele Vladimira Nabokova: "Skutečnost. Tohle slovo znamená tolik, že už neznamená vůbec nic." A Kehlmann jako zručný eskamotér vytahuje postavy z klobouku, trochu se s nimi hádá, smýká je nehodami a náhodami a nechává přitom čtenáře občas nahlédnout pod ruku. Aby bylo jasné, že iluzionistům se nedá věřit, že to jen tak dovedně kouzlí s představami, halucinacemi, náznaky.