Temná komora Damoklova

S nizozemskou literaturou a kulturou toho příliš společného nemáme. Jedno však přece: zážitek druhé světové války. Obě země byly podmaněny Hitlerem, v obou byl jakýs takýs odboj, probíhaly deportace Židů...

(...) Kolotoč násilných činů a Hermansovy suché ironie zrychluje tempo. Osewoudt je na útěku v převleku za zdravotní sestřičku, krvavě zavraždí také svoji manželku a opilého homosexuálního německého důstojníka a dostává se do zajetí Spojenců. Do postavy Osewoudta vměstnal Hermans hrdinu, antihrdinu, obětního beránka, mučedníka, samozvaného soudce z lidu i slabocha. Historie je popsána jako nespolehlivá hra; i poslední věci, na nichž Osewoudt lpěl a jimž věřil, se ukázaly jako pouhé hříčky. Válka spolykala veškeré hodnoty a po ní jako by úplně zmizela sama lidská paměť. Nikdo nežije, nikdo si nic nepamatuje ... Hermansova velkolepá a bolestná románová nejednoznačnost zůstává nekompromisní až do poslední minuty. Na pomyslném kříži z ostnatého drátu nechává v Osewoudtovi společně zemřít Ježíše Krista i Jidáše.

Teprve po jedenapadesáti letech vychází v českém překladu román Temná komora Damoklova Willema Frederika Hermanse (1921-1995), kterého Nizozemci považují za svého největšího moderního spisovatele.

(...) Román vypráví příběh nenápadného trafikanta Henrika Osewoudta, z něhož se během nacistické okupace Nizozemska stane odbojář. Nebo naopak kolaborant, špion a vrah? Kdo ví. V tom právě spočívá síla výpovědi Hermansova románu - nenabízí jednoznačnou odpověď, naopak se pohybuje v prostoru pravděpodobného, nejednoznačného, balancuje na hraně ambivalence. Úsečným, strohým jazykem a téměř thrillerovým stylem vyprávění čtenáře strhne do válečných let. Když však válka skončí a začíná se účtovat, lidé se úhledně neřadí do dvojstupu podle toho, kdo je hrdina a kdo zločinec. Ale copak je možné, aby byl Osewoudt zároveň hrdina i padouch? Podstatou války je morální dvojznačnost, píše v doslovu Milan Kundera.

(...) Tím je dána základní perspektiva: všechny děje jsou viděny očima muže, který nemůže chápat logiku a důvody toho, co je nucen dělat, který vstupuje do spojení s jemu doporučenými lidmi, aniž o nich cokoli ví. Během nekonečných vnitřních úvah se usilovně snaží porozumět tomu, co se děje, a uklidnit svůj strach, že padl do léčky. Neboť jak má rozlišit odbojáře od špiona, jak si má být jistý, že rozkaz je pravý a ne falešný? Celý jeho boj je cesta temnotou, v níž se smysl věcí zamlžuje. (...) Osudová morální dvojznačnost pohltila Osewoudtův život. Neboť tak to je: dokud trvá bitva, lidé zaslepení vášní tuto dvojznačnost nevidí, ale potom, když přijde doba verdiktů a trestů, otravuje život národů na dlouhé roky, jako kouř po požáru, jako nekončící dým. A Osewoudt? Jak skončil? Špatně.

Je skoro s podivem, že teprve nyní vychází v češtině slavný román Willema Frederika Hermanse Temná komora Damoklova. (...) Vrací se k otázkám osobní odvahy a vůle v prostředí válečného odboje, ale také k absurdním poválečným nespravedlnostem. "Ponořil jsem se tedy do tohoto románu, nejprve s obavami z jeho rozsahu pěti set stran, pak udiven faktem, že jsem jej přečetl jedním dechem. Poněvadž ten román je zároveň thrillerem, sledem napínavých dějů," píše Kundera v doslovu nazvaném Hermans aneb antidějiny. "Události (které se odehrávají za války a rok po ní) jsou popisovány velmi exaktně a suše, podrobně, ale rychle, jsou strašlivě skutečné, a přesto na hranici pravděpodobného. Tato estetika mě uchvátila; román posedlý skutečností, a současně fascinovaný nepravděpodobným a podivným," dodává Kundera.