"Kdo v noci spí,má ze dne menší strach," zní klíčová věta románu o spánku nebo spíš jeho nemožnosti. Mladá hrdinka Maja trpí chronickou nespavostí, která ji uprostřed noci vyhání do ztichlých ulic, v nichž bloumá plná nenávisti k lidem, kteří dokážou usnout. Až přijde bod obratu, Majino setkání s podobně postiženým padesátníkem Benoitem. Dva ztroskotanci zachraňují sami sebe a autorka čím dál víc naznačuje, že nemoc je jen průvodním jevem něčeho mnohem podstatnějšího - neschopnosti začlenit se, klidně žít. Maja horečně tápe, pouští se do jednorázových záletů i lesbické lásky, pije a zraňuje, po něčem trvalém sice podvědomě touží, ale také ji to odpuzuje. To Benoita děsí jen jediné: stále se vracející přízrak zemřelé matky, kterou miloval i navzdory její prostituci.