Lanďák

(...) Čtení o Landovského osudech po sametové revoluci, kterou on sám nazývá zrušením nevolnictví, je smutná záležitost; herec bez stálého angažmá, který ztvárňuje vynikající (ale přece jen epizodní) role ve filmech, a potom stále se vracející skandální historky horlivě přejímané bulvárem. Mimo pozornost zůstávají dramata Landovského spisovatele, kterým je v knížce věnován značný prostor, jenže česká divadla je prakticky nehrají. (...) Je jasné, že Pavla Landovského (staro) nový establishment nepřijal. Právě tady se nabízí analogie s osudem jiného českého umělce, kterému byla také navěky přisouzena nálepka "bohéma", a sice Jaroslavem Haškem. Na jedné straně odpůrce komunismu Landovský, na druhé rudý komisař Hašek. Zdánlivě jde o osobnosti naprosto rozdílné; stačí se však podívat pod povrch věcí. Oba se vracejí do vlasti za změněných poměrů - jejich bývalí kamarádi a kumpáni zaujímají významná postavení ve tvořícím se novém systému, ale ani Hašek, ani Landovský se do něj není schopen zařadit.

(...) Pavel Landovský je výrazný herec i autor a persona po všech stránkách pozoruhodná. V autobiografické knížce, kterou sepsal s teatroložkou (a jednou ze svých manželek) Helenou Albertovou, si nebere servítky, ať mluví o sobě či o svých kamarádech nebo o těch, kteří mu dost často na cestě životem zkřížili stéblo. Kniha s výmluvným názvem Lanďák báječně ilustruje pošetilost všech hodnocení, jež by výraznou uměleckou individualitu snad chtěla někam zařadit. (...) Kniha o vyhlášeném bouřlivákovi není snůškou pocitů ani narychlo poskládaných výstřižků. Má logiku, strukturu, pevný řád, nevyhýbá se protagonistovu soukromí a dost věrně popisuje jeho úspěchy, pády i úlety. Kromě životopisné části nabízí v komentovaných ukázkách i druhou, pro něj osobně nepochybně zásadní tvář: tvář Landovského - dramatika. Kapitola se jmenuje Nejsem jenom kašpar aneb Protentokrát o psaní.