Povídky jamrtálské

(...) Své povídkové kvarteto autorka situovala zhruba do padesátých až osmdesátých let minulého století, přičemž těžiště dějů leží v normalizačním dvacetiletí, které má Slavická vrostlé pod kůži a zanesené pod nehty - jeho ušmudlanost dokáže výtečně evokovat, používá poměrně barvitý jazyk, ale ve službách redukované tonální škály; laděním jsou to obrazy vyvedené bezmála v černobílé. Jako kdyby nebe nad Jamrtálem bylo povětšinou šedivé a tíživé - jako ten beton, z něhož je postaven "Nuselák" (...) Autorčina senzitivita, s níž přibližuje svět jednotlivých postav, vrcholí při líčení vztahu Anny a syna. Ali špatně artikuluje, zmítají jím poryvy v chování, Anna mu na jednu stranu rozumí, na druhou ho nechápe; to napětí, že jde o kus "mě" a současně o cizince, vetřelce do mého života, to dokáže takhle vylíčit asi jen žena. Milena Slavická nenapsala ambiciózní "velké" dílo. Vytvořila ovšem knihu, po jejímž přečtení už nejde Nuselské údolí vnímat tak jako dřív. A to má možná větší cenu než nějaká oficiální literární pocta.