(...) Věty jsou krátké, strohé a pečlivě vybroušené. Vzbuzují dojem, že je autorka až desetkrát prověřila do posledního písmene i do poslední tečky, lhostejno, zda tečky románu, novely, básně či eseje. Úsporné metafory ukazují, že méně je více. Autorčina ohromná imaginace naznačuje, že hovoříme - li o závažných věcech, nadbytek slov škodí. Představu situace, její odporný zápach či například zemitou vesnickou vůni, pocit z její tísnivosti nebo dopad její neútěšnosti ponechává na čtenářově představivosti, jíž v jistém smyslu dává více prostoru než mnozí romanopisci. (...) Magická a až halucinatorní syrovost obrazů každodenního života v komunistické totalitě má leccos společného s knihou Prométheova játra Jiřího Koláře, kde se také prolamuje hranice mezi poezií a prózou, mezi imaginativním a věcným, ale hlavně je jazykově natolik původní a svébytná, že představuje ojedinělý a cenný hlas v současné světové próze, jemuž na síle rozhodně neubírá precizní překlad spisovatelky Radky Denemarkové.

(...) Müllerová nabízí subtilní příběh rodiny žijící po druhé světové válce v rumunské vesnici obývané převážně Němci. Podobně jako většina ostatních obyvatel i rodina mlynáře Windische touží po vycestování z totalitního Rumunska na Západ a čeká na cestovní pasy. Zachycení nekonečného čekání, dnů, týdnů, měsíců a let, které jsou stále stejné a ničím se nevyznačují, je jádrem Cestovního pasu. Na rozdíl od Párala, který se ve svých nejlepších dílech pokoušel zachytit stereotyp v Československu, postavy u Müllerové ze svých životů nijak neuhýbají. Dělají pořád totéž, z letargie je vytrhuje pouze smrt jiného vesničana. Pozorují sami sebe a vlastní nemožnost vymanit se ze života, který nenávidí. Upínají se pouze k získání cestovního pasu, jinak nerevoltují, nesnaží se o nic. V závěru však nahlížejí tragičnost vlastní pasivity, když Windischova dcera musí přijít o vlastní důstojnost výměnou za pasy pro celou rodinu.

(...) Prožitek vesnice je při četbě snad až fyzický. Všechna ta kachlová kamna, vedle kterých "visí čas", křivé podlahy, kouty zarostlé kopřivami, jabloň požírající svá jablka... Předměty denní potřeby a oživlá příroda tu zasluhují stejnou pozornost jako lidští hrdinové. Za soumraku vsí létají sovy smrti, svůj part hrají "dešťové perly", promluvy vesničanů zní často jako litanie, řeč je tu archaizována, tolik poezie může snad místy až iritovat. Suverénní autorka ale nikdy nepadne do banality či kýče, vtahuje čtenáře do děje úspornými, na kost ohlodanými větami.(...) Jejich dílo, nasycené utrpením i vzdorem, patří do stejného kadlubu jako například ohromující próza čerpající z prožitku vyhlazovacího tábora, Člověk bez osudu (Academia, 2003) maďarského autora Imreho Kertésze, který Nobelovu cenu získal před osmi lety. Ve vlasti byli tito autoři cenzurováni a mrzačeni. Proslulost získali až vydáváním na Západě, kde jejich hlasy dosud fascinují svou naléhavostí a mimo nepochybnou uměleckou hodnotu, přinášejí i svědectví o té stále nepříliš známé či totalitní "jiné Evropě".

(...) Autorka však udržuje úzký novelistický tvar, a tak toto "mizení" do lepšího světa ukazuje na Windischově rodině. Fragmentárně, letmo jsou ale nastíněny i osudy dalších obyvatel vesnice. To je ostatně způsob, kterým Herta Müllerová vykresluje i samotnou Windischovu rodinu. Žádná vesnická kronika ani souvislý příběh, jen řada detailů, obrazů, scén, které ladí s málomluvností vesničanů. Prozaička vsadila na sílu zachycených okamžiků - a věděla, co činí. (...) Vnějškově příběh končí happy endem - Windischova rodina odjíždí do Německa. Jenže o výhře se dá těžko mluvit - volí se jen mezi různými prohrami. To vše samozřejmě v důsledku tíživé politické situace a všemocného úřednického aparátu. Ve střední Evropě má totiž člověk svůj život tak málokdy ve svých rukou. Všechno je otázkou náhody a okolností... Ostatně dobrým příkladem může být i skutečnost, že dílo Herty Müllerové nyní začíná vycházet česky. Nebýt té náhody, že autorce byla udělena Nobelova cena, nebyly by dnes v Česku příznivé okolnosti pro překládání jejích knih.