Soustředné kruhy

(...) Titul knihy Soustředné kruhy je vybrán velmi příhodně. Věra Linhartová jako by ve všech studiích systematicky kroužila okolo několika oblíbených témat, přestože se v nich zabývá tak rozdílnými tvůrci, jako jsou malíři Josef Šíma či Mikuláš Medek, básníci z francouzské skupiny Vysoká hra, japonští surrealisté, ruský lingvista Roman Jakobson či japonský mnich DĹŤgen. Především jde ale o pokusy skrze díla druhých nalézt cestu k sobě samotné, k vlastnímu dílu a údělu či dané životní situaci autorky. Autorky, která vždy bude tvrdošíjně stát mimo hlavní proud a především -bude vždy cizinkou tam, kde jiní jsou až příliš jako doma, aniž by věděli, co to znamená být někde cizincem, či doma.

Titulními slovy se Věra Linhartová vrací ke svému působení v Alšově jihočeské galerii na Hluboké, kde počátkem šedesátých let připravovala pro tehdejší dobu kontroverzní výstavy českého imaginativního malířství, později také expozice Štyrského a Toyen. Zdánlivé klišé nabývá ve vztahu k této autorce a její tvorbě významu základní šifry, šiboletu. (...) Ve svém díle Věra Linhartová prokazuje strhující schopnost s naléhavostí a zároveň subtilně sledovat několik základních hledisek, která jsou zcela věcná ve vztahu ke zkoumanému dílu a přitom výsostně osobní. (...) Stanovit vlastní pravidla hry znamená pro Věru Linhartovou nejen dostávat se k základům uměleckého vyjádření, vznikajícího "v prasklině, která mě odděluje od mlčenlivého vesmíru". Zároveň "vlastní pravidla" znamenají způsob psaní, který umožňuje maximální "jinakost" či autonomii. Jde o kombinaci přesnosti pojmenování s emancipovaným vztahem k terminologiím a teoretickým systémům.