Mein Kampf - Příběh jedné knihy

Vysoko nad všechny nejhorší knihy světa, hodně vysoko nad Satanskou biblí například, ční nacistický pamflet „Můj boj“, který byl diktován od roku 1923 ve vězení Adolfem Hitlerem po nepodařeném „pivním puči“ v Mnichově a byl vydán ve dvou dílech v letech 1925 a 1926. Neexistuje snad zatracovanější a tabuizovanější kniha, která byla vydána ve 20. století. Podle slov autora byla psána pouze pro Němce a jejímu vydání v ostatních jazycích v kompletní a necenzurované verzi bylo všemožně bráněno i soudní cestou. Není divu, když se v ní autor zcela bez skrupulí a bezelstně vyznává ze svého až snad nadpozemského militarismu, vyhraněného antisemitismu, bojovného antimarxismu; najdeme zde četné pasáže namířené proti dobovému Rakousku, parlamentarismu, demokracii a liberalismu. První české vydání v nezkrácené a necenzurované verzi v roce 2000 neproběhlo bez problémů, nakladatel se u soudu zpovídal z údajné podpory ideologií a hnutí potlačujících demokracii; proto opatřil knihu na obálce varováním o historických důsledcích knihy a v dalších vydáních odbornou předmluvou, která vysvětlovala zrůdnost ideologie, jež z ní vyšla. Co lze o této nejhorší knize světa, která spatřila světlo světa právě před sto lety, říci s odstupem jednoho století? Že podobně jako Marxův „Kapitál“ nebo „Manifest komunistické strany“ nebo jako „Červená kniha“ Mao Ce-tunga se jedná o historický materiál, který je potřeba číst a studovat. Ne proto, že bychom snad chtěli rehabilitovat vyhraněný antisemitismus, militarismus či antidemokratičnost, ale proto, že ve světě, který se v některých podstatných rysech po mnoha letech levičáckých experimentů ve 20. století znovu pomalu přiklání k totalizujícím fašistickým až nacistickým tendencím (vzpomeňme na vyložené „říšské“ kroky současného prezidenta USA či vzrůstající vliv německé AfD) je podobná kniha překvapivým zdrojem podstatných zjištění o původu a charakteru politického machiavellismu, Realpolitik, antidemokratismu, antiliberalismu, propagandy, demagogie síly, vůle k moci a vyhraněného militarismu. Nenechme se mýlit tím, že všechny tyto „nemoderní“ a „protispolečenské“ a „nedemokratické“ myšlenky zmizely na propadlišti dějin, a že jsou tedy pouze přežitkem a něčím, co v dnešní době již neexistuje. Jako členové občanské a demokratické společnosti bychom se měli seznámit a měli bychom studovat tyto nepřátelské myšlenky právě proto, abychom se naučili jim účinně čelit. Aby bylo zcela jasno: nepropaguji zde tyto všechny demokracii a svobodné společnosti nepřátelské myšlenky z „Mein Kampfu“, nestraním žádné totalitní ideologii. Mám pouze za to, že by bylo potřeba využít necenzurovaného, naprosto přímého a bezelstného pohledu autora na všechny tyto fenomény, protože nám má s větší části co říct i po sto letech: jeho kritický pohled na demokracii, parlamentarismus, rakouské mocnářství, na svět masmédií, na propagandu a na sociální složení a podstatu soudobé společnosti je v mnoha ohledech objevný. Není samozřejmě objevný a je zcela zavrženíhodný ve své rovině vyhraněně antisemitské a militaristické a také není objevný ve svém zdůrazňování motivů síly, vůle k moci, rasismu, výlučnosti árijské rasy, v odporu k tzv. „nižším rasám“, například Slovanům a Židům. Demokratická společnost by se k této knize měla vrátit, odhlédnout od všech ideových a tabuizačních nánosů, které na dílo byly nakladeny v různých obdobích, a měla by si znovu přečíst, co vše a jakým přesně způsobem může vést k totalitní diktatuře extrémně pravicového spektra. Kromě stránek plných vyhraněného rasismu, nenávisti a militarismu, které je potřeba přeskočit, se čtenář dozví mnoho relevantních a zasvěcených až upřímných informací o tom, jak fungoval svět hlavního ideologa myšlenkového směru, který významně ovlivnil dějiny 20. století.