(...) Vzpomíná v nich sedmdesátiletý muž, dnes ctihodný bavorský občan, který, jak v závěru píše, našel po válce v Mnichově spokojený a klidný domov. "Přes závoj času" rekonstruuje své zážitky z let 1942–1945, kdy byl zprvu jako šestiletý chlapec vržen do nepochopitelného víru událostí, smýkán z místa na místo, přendaván jak živý kontraband, ukrýván, až posléze téměř uvláčen k smrti, které unikl o vlásek. (...) To základní je však v jeho vyprávění přece jen zachováno: tím je neustále zpřítomňovaný zážitek permanentního a přitom těžko pochopitelného ohrožení a vyobcování. Dítě zatím absolutně nechápe, z jakých důvodů nemůže poznat normální život, proč je stále skrýváno, proč jej otec stále opouští a pak zase přemisťuje na jiné místo. Je to pochod v kruhu stálého nebezpečí, během nějž mu bylo ukradeno dětství. Díky obrovskému štěstí mu nebyl ukraden celý život.