S jedním uchem naveselo

(...) V povídkách Petra Šabacha nejen často převažuje přímá řeč, ale i samotný příběh je velmi živý - člověk má pocit, že slyší autora, který se na něj dívá a zkoumá, jestli jeho vyprávění zabírá. Pražský prozaik má v chlebníčku vždy dost historek, jejichž podoba se navíc tříbila opakovaným vyprávěním - přestože zůstávají zároveň hovorově rozvolněné. Jako by Petr Šabach poctivě obcházel pražské hostince a vysával od tamních stolů ty nejlepší příhody. (...) V době, kdy komunikujeme především zprostředkovaně - kdy se přátelíme na Facebooku a rozcházíme se po esemeskách -, tak Petr Šabach prostřednictvím svých próz halekavě vypráví a přitom se čtenáři dívá upřeně do očí, jestli ho to jeho vyprávění baví. Baví, pane Šabach, deset piv za večer už jsem dlouho s nikým nevypil.

(...) Určitě je dobře, že se autor věnující se takřka neustále vzpomínkám na dobu šedesátých a sedmdesátých let minulého století a na projevy politické totality, což nutně vede a také vedlo ke stereotypům a nefunkčním opakováním, posunul v čase dál. V tomto případě i do ciziny, protože všechny čtyři příběhy situoval na zahraniční cesty životních partnerů, ať už se dívají na východ slunce v Řecku, nebo chytají ryby v Norsku. Jedině v případě pojmenovaném podle průvodce a distributora map Lonely Planet jde o zážitky staršího trampa poznávajícího irskou zem. (...) Nechybí smysl pro detail, třeba že pes v Irsku neštěká haf, haf, ale ruf, ruf, a to autorovi stačí, aby navodil atmosféru a posunul příběh dál. Povídky Petra Šabacha nejsou srdceryvná dramata, ale laskavé momentky z partnerského života, kterými zručný povídkář posílá dárek nejen svým sympatizantům.