(...) Drábkova témata nejsou vykalkulovaná. Píše o tom, co se ho dotýká, čím žije, o čem přemýšlí, čemu se směje. Fascinují ho bizarnosti, absurdity, anomálie. Ale stejný prostor v sobě nachází pro empatii a soucit se svými obyčejnými hrdiny. V tomhle je stoprocentně autentický a osobní – někdy až moc. Jeho obrazy – ty nejpřekvapivější a nejvtipnější bývají ve scénických poznámkách – nás příjemně zaskočí originálním viděním skutečnosti, ale i trefnými odkazy k literatuře, výtvarnému umění, filmům či popkultuře. Ale především nečekanými, surreálnými spojeními, která odhalují a uvolňují skryté, podvědomé obsahy našich životů. Navenek magorsky vykloubené příběhy jsou v podstatě současnými moralitami, komentáři našeho bloudění v džungli světů vnějších i vnitřních. Vydat krásně vypravenou knihu her dramatikovi, který sotva překročil čtyřicítku, vypadá od nakladatelství Akropolis jako šílenství. Ale není. Divadelní texty Davida Drábka jsou literatura. Jejich čtení je zábavné. Můžeme při něm lépe než při sledování inscenace vychutnat jejich překvapivé jazykové kvality a ve svých představách tvořit obrazy, jež o současnosti vypovídají mnohé, co se ani jinak vyslovit nedá.