(...) Je to smutná, dokonce nejsmutnější zVieweghových knih. Čtveřice andělů se jednoho zářijového dne ocitá v Praze, aby během dne dokázala smířit či potěšit několik jedinců, jejichž život se za pár hodin naplní. Možná to zní jako pohádka, ale to by Viewegh nesměl být šikovným spisovatelem. Umí si poradit nejen s reálnými osudy, ale stejně citlivě pracuje s anděly, až je chtě nechtě musíte považovat za reálnou součást našich životů.

(...) Až na pár nezvládnutých detailů (například Ilmuthinu učebnicovou naivitu) dospěl Viewegh k jednomu ze svých autorských vrcholů. Obtížné téma uchopil s bravurou, nesklouzl k sentimentu a jeho stylu prakticky není co vytknout.

(...) Andělé všedního dne sice nedosahují kvality nejlepších knih Michala Viewegha, jimiž dosud zůstávají Báječná léta pod psa či Vybíjená, nejsou ale zdaleka ani jeho prózou nejslabší. O žádné velké dílo se bohužel nejedná, v kontextu české literární sezony však jde přece jen o lehký nadprůměr.