(...) V českém překladu vyšla druhá a poslední povídková kniha klasičky americké prózy Flannery O’Connorové. Autorka za tyto prózy, jejichž těžištěm bývá zvnitřnění konfliktu a pointou epifanie, kdysi získala cenu National Book Award. Bližší pohled ukazuje, jak se v její tvorbě prolíná realismus s religiozitou. (...) Říct, že O’Connorová píše komorní psychologická dramata, nestačí. Pointy povídek jsou matoucí, paradoxní, zdánlivě vybočují z dějového půdorysu. Celý příběh často vnímáme očima postavy, ale v osudovém okamžiku se perspektiva radikálně promění. Řeč přebírá vypravěč, jenž s ironickým klidem postavu projektuje na axiologickou, mravní a epistemickou osu věčnosti, vůči níž postava nemůže obstát, a celá hodnotová pozice světa je tak rázem proměněna.

Povídky druhé, posmrtně vydané sbírky slavné americké jižanské autorky ve většině případů variují totéž: rozmíšky ovdovělých rodičů s dospělými dětmi v prostředí venkovských sídel, nejčastěji farem. Také pointy jsou až na dvě výjimky obdobné – drobné naschvály a půtky vyústí v náhlou a nečekanou tragédii.