Štvanice na vílu

Jak blahodárné bylo ticho pod vodou. Jako kdyby člověk byl na jiné planetě. Možná na jasné hvězdě přímo nad ní. Když se jí něco ovinulo kolem těla, Katrin se příšerně vylekala. Její výkřik se však doslova utopil. Polykala vodu. Zoufale se snažila vykroutit se z železného sevření. Kopala kolem sebe nohama, zatínala ruce do paží, které jí pevně držely za krk a hrudník. Ale nedotýkala se lidské kůže. Nezadržitelně ji cosi stahovalo do hlubiny, tam, kde byla voda ledová…
Při půlnočním koupání party spolužáků v jezeře se bujná nálada náhle vytratí, když zjistí, že jeden z nich chybí. Katrin plavala dál od břehu a už se nevrátila. Její kamarádka Franciska nemůže uvěřit, že to byla obyčejná nehoda, navíc mají všichni z party docela slušný motiv k vraždě. Ale při pátrání po vysvětlení se sama ocitá v nebezpečí a brzy zjišťuje, že nemůže nikomu důvěřovat – ani sobě ne…