Příběhy tisíce a jedné noci

Zcela správně název knihy neslibuje pohádky, protože o příběhy pro děti opravdu nejde. To jim však na magičnosti nijak neubírá. I zobrazování rafinovaného zbavování životů nebo erotiky evidentně patří k lidovým tradicím Orientu. Při čtení se prostě nešlo nezasnít, neslyšet ruch bazarů se vším tím vzácným zbožím nebo zurčící vodu v palácových zahradách. S evropskými pohádkami mají tyto příběhy přesto jedno společné, a to ponaučení, které pro nás ale může být leckdy docela překvapivé. Pro mě osobně bylo milým překvapením, že se odehrávaly napříč celým tehdejším muslimským světem, od Buchary až po Káhiru.

Kdyby se mě někdo zeptal, jaké ženské knižní postavy patří mezi moje nejoblíbenější, zcela určitě bych mezi nimi zmínila i Šahrazád. A to nejen proto, že příběh Tisíce a jedné noci mám odjakživa ráda, ale především díky odvaze a moudrosti této dívky. Postava Šahrazád je důkazem, že i se zlem se dá bojovat bez použití zbraně. Že někdy stačí do hry zapojit to, co máme na krku, než hned tasit meč.
Ono „zlo“ v tomto příběhu představuje král Šahriár, který byl oklamán svou manželkou. Ta ho v době jeho nepřítomnosti podváděla s jinými muži. Když to král zjistil, nechal ji i ony muže popravit a krom toho i zanevřel na ženy, jelikož nabyl dojmu, že žádná nedokáže být v manželství věrná. Každý den se proto oženil s pannou, strávil s ní noc a ráno ji nechal popravit. Tak to šlo až do doby, kdy se dobrovolně na místo jeho manželky přihlásila Šahrazád. Její otec s tím nesouhlasil, ale ona se od svého záměru nedala odradit. Večer po svatbě svého manžela požádala, zda mu může vyprávět příběh. Šahriár s tím souhlasil. A tak mu Šahrazád večer co večer po dobu tisíce a jedné noci vyprávěla příběhy, které byly tak dlouhé, že nikdy nekončily s východem slunce, přičemž král byl vždy zvědavý na pokračování. Když po této době své vyprávění dokončila, král ji pro její věrnost, moudrost a lásku k němu nechal žít.
Pokud jste Pohádky tisíce a jedné noci četli, pak víte, že téměř každá z nich obsahuje nějakou radu či ponaučení. Samotným ponaučením se stává i postava krále, který díky Šahrazád zjišťuje, že pro něčí chybu se nemají „házet do jednoho pytle“ i všichni ostatní. Mimo to dostáváme díky těmto příběhům zajímavý náhled na společenské poměry, zvyklosti a mravy tehdejšího arabského světa.
Ať už jsou tedy postavy Šahrazád a krále Šahriára čistě fiktivní anebo mají základ ve skutečných osobnostech z dob dávno minulých, nelze jim upřít, že mohou svým příběhem zaujmout a poučit i dnešní čtenáře. Alespoň v mém případě tomu tak bylo.