Přítelkyně z domu smutku

Přítelkyně z domu smutku nazývá sama autorka románem-pravdou. „Inspirací“ jí byl pobyt v ruzyňské věznici, ale neopírá vyprávění o vlastní příběh, na přesně a nelítostivě vylíčeném pozadí vězeňského prostředí kreslí jeden za druhým portréty žen, s nimiž se octla ve výbušném a těsném prostředí cely. Vězeňkyně mají společnou touhu, a to touhu po svobodě v prostředí působící krutě a negativně. Z některých se zde stávají egoisté, jiní i v psychicky náročném prostředí dokážou myslet na druhé a snaží se ostatním zpříjemnit pobyt.