Návrat vodníka a jiné pohádky pro dospělé

(...) Hra Vodník je velmi kritická vůči lužickosrbským společenským návykům a pokušením. (...) To je skutečně jádrem knížky a důvodem jejího vydání. Hustetowa drama sepsala na konci devadesátých let dohromady s psycholožkou Beatou Mičerlichowou u příležitosti soutěže Nadace Lužických Srbů o moderní drama. Vodník v ní tehdy skončil třetí, dodnes nebyl inscenován, zato vyšel knižně. Takovému výsledku se není co divit: divadelnímu ztvárnění jednak brání malý počet dolnosrbských mluvčích (což v uvedeném knižním rozhovoru zmiňuje i Hustetowa), jednak je hra při všech svých sklonech k výrazové strojenosti velmi kritická vůči lužickosrbským společenským návykům a pokušením. Tím je samozřejmě osvěžující, takže na „příběhu v sekvencích“ středoškolského studenta a nadaného umělce, jenž se vzpírá nárokům okolí a chce především milovat a tvořit, se tu otevřeně řeší uhelné vytěžování Lužice, ochota Srbů zbavovat se kvůli uhlí svých majetků a stěhovat se do velkých měst, regionální potíže se zaměstnaností a „domácí emigrace“ na západ Německa za prací. A nadává se na zatuchlost lužickosrbské kultury, která se ráda spoléhá na produkci devatenáctého století, aniž ji doplňuje moderními proudy, aby zůstala přitažlivá a inspirativní pro mládež. Po prózách Lubiny Hajduk-Veljkovićové je to teprve druhý případ tak přímého pojmenování jednoho z dalších důvodů současné lužickosrbské asimiliace (byť realita je přece jen barevnější a najdeme i nějaké pokusy o postmodernu; avšak v hudbě pop či v literatuře fantastika, tedy žánry mládeží vyhledávané, opravdu chybějí).