(...) Wieselova první kniha je však naproti tomu textem příznačně zdrženlivým, psaným se závazkem, že realita, kterou musel jako sotva odrostlé dítě projít, je sama o sobě tak strašlivá, že není nutné ji doplňovat komentářem, reflexí a "literárním zpracováním". To jediné, co s ní lze učinit, je nechat ji mluvit. Proto spíše než o "vyprávění" jde o sled scén a stručných dialogů o těch nejzákladnějších koncentráčnických věcech: o reálné přítomnosti smrti a umírání, o hladu a bití a také o lásce k otci a o odhodlání neztratit víru v Boha. Wiesel o tom všem mluví stručně, bez "přesahu" a "neliterárně".

(...) Ani americké katastrofické horory natočené za použití psychologických a technických prostředků nedosahují přes veškerou fantastičnost stejně děsivého účinku jako Wieselův suchý popis skutečných událostí.

(...) Bez velkých slov a otazníků Wiesel ukazuje běh věcí, nesnaží se prosté, ale neřešitelné problémy zabalit do zbytečných úvah nad využitými a nevyužitými možnostmi. Kniha není o hrdinství či o důstojnosti člověka, ale naprosto a jednoznačně o absolutním utrpení a absolutním zločinu.