Den trifidů

Jednoho dne rej meteorů oslepí většinu lidstva na zemi. Jen málo lidem zůstal zachován zrak. Ti budou bojovat proti tvrdým nepřátelům – trifidům. Velkým rostlinám, které se dokáží pohybovat a smrtelně ublížit.

Jedno z mála sci-fi, které se ke mně dostalo a hned zrovna od mistra tohoto žánru. Jak ho nečtu, tak se mi kniha špatně hodnotí, ale na druhou stranu mě překvapila a čtení mě bavilo.

Od začátku je příběh napínavý a čtivý. Na to, že je napsán už v roce 1951, je neskutečně nadčasový, působí současně. V některých pasážích mě překvapilo, jak je to drsné. Ač je to příběh hlavně o trifidech, více mě bavily ty pasáže, ve kterých se autor o nich zrovna nezmiňoval a řešilo se tam samotné přežití, nevidomost, budoucnost. Ale to bude hlavně tím, že nejsem fanda sci-fi.

Po dočtení jsem se podívala i na film (z roku 2009) a to tedy za mě ne, ani jsem ho nedokoukala.

Této knížky jsem se bála zbytečně. Myslela jsem si, že mi bude trvat, než se začtu a vůbec, než knihu přečtu, ale opak byl pravdou, a nakonec jsem ji přečetla skoro najednou.

Další důkaz, že se člověk nemá bát vystoupit z komfortní zóny a občas sáhnout i po jiném žánru.

Kultovní sci-fi o zaškobrtnutí lidstva mě neposlalo uchvácenou do kolen, jen se mi lehce podlomily. Nápad problému, co nás zničil, mi přijde dost realistický. Obsah knihy, převážně řešící tvoření společenství s různými hodnotami a principy, byl též famózní a sama jsem dlouho přemýšlela v jaké skupince bych skončila. Nikdy to nesklouzlo do nudy, zvraty krásně posouvaly příběh dál, hlavně s pomocí sympatických kytek z přebalu knihy, díky kterým pozorněji zkoumám rostliny v mém okolí. I s přihlédnutím, kdy kniha vyšla, mi bohužel nesedl jazyk (snad překlad) a tak s čistým srdcem nemůžu dát pět hvězd. Ale je to jen o fous a tak lidem, co neřeší moc formu, ale spíš obsah, samozřejmě doporučuji.