Autor Schweitzera vykresluje jako člověka z masa a kostí, který nebyl prost egoismu i pragmatické realističnosti a efektivnosti. Nad Oermannovou knihou si ovšem můžeme klást otázky ohledně toho, jakou formu pomoci je nejvhodnější zvolit a jestli rozvojová pomoc neubíjí vlastní iniciativu. Rozvíjet takovéto akademické úvahy je jistě pohodlnější než se vzchopit k akci. A v tom může být Schweitzer inspirativní, což je i hlavní poselství této – jakkoli kritické – knihy.