Vyprávění o tom, jak se v domě spisovatele Jiřího Muchy na Hradčanech potkávaly velmi krásné a velmi mladé dívky. I geniálním českém fotografovi, který vynikal citem a empatií.
Co všechno se odehrávalo v legendárním domě Jiřího Muchy na Hradčanech? Po letech jsou čtenáři stále znovu lákáni na lecjakou košilatou historii. Jenže co říkají ti, kteří tu skutečně žili? Jednou z nich je modelka a výtvarnice Venuše Samešová. Ta v osmdesátých letech emigrovala do Západního Berlína. Nyní se vrací s knihou svých vzpomínek, která nese příznačný titul Vyprávění o životě krásné míšenky v normalizační Praze...
Generál jménem Marta
Na první návštěvu v Muchově hradčanském domě, jehož stěny pokrývala velkolepá plátna spisovatelova otce - malíře Alfonse Muchy, vzpomíná následovně: „Byl to byt jako z pohádky o Aladinovi a jeho kouzelné lampě. A do takového bytu patřily pochopitelně nejméně dvě přítelkyně. Taky mu stály po boku a mile se smály. Vlastně se smála jen jedna, ta mladší, Maruška, v bílých podkolenkách. Starší Marta se tvářila spíše kriticky.“
Kdo byly ony dívky?
Mladší Maruška, pravnučka básníka Jaroslava Vrchlického, v té době aktuální mladičká láska Jiřího Muchy (a zanedlouho jediná žena, která spisovatele sama opustila). Dívka, která pobíhala po opulentním bytě většinou jen nahá, v bílých podkolenkách, o které dbala s úzkostlivou starostí, takže se jich nikdo, žádný muž nesměl dotknout. Natož je svléknout.
Druhou byla tehdy pětatřicetiletá Marta Kadlečíková. Žena, jež Muchovi obětovala celý svůj osobní i profesní život. Zdaleka totiž nebyla jen spisovatelovou tajemnicí ovládající několik jazyků. Naopak, Marta Kadlečíková byla skutečnou femme fatal, která řídila život bohémské komunity v Muchově bytě. Ona byla tím, kdo vpouštěl návštěvy dovnitř, rozhodoval o tom, kdo se může účastnit večírků. Ona koneckonců rozhodovala i o tom, co budou mít dívky během těchto bujarých jízd (nebo alespoň na jejich začátku) na sobě.
„Nahnala dívky do koupelny a začalo to švitořivé převlékání do pánských, ale i zdobnějších dámských košilek. Košile kolovaly v rukou nahých dívek váhavě dokola, protože každá košilka byla trochu jiná a já jsem pobaveně čekala, která na mě zbude.“
Na snímcích geniálního fotografa
Venuši bylo šestnáct let, když s ní začal systematicky pracovat geniální český fotograf Taras Kuščynskyj (1932-1983). A najednou to byl docela jiný svět, a po pravdě řečeno, i jiný muž, než jaké poznala na Hradčanech.
Taras Kuščynskyj prožil dětství na Podkarpatské Rusi, kde jeho rodiče učili. Na počátku druhé světové války se vrátil s matkou do Prahy, později vystudoval architekturu na ČVUT a od roku 1961 pracoval jako projektant. Svou první výstavu uspořádal v roce 1963, od roku 1966 působil jako nezávislý fotograf.
Když objevil Venuši, studovala na střední grafické škole (legendární žižkovské Hollarce) v Praze. Taras nafotil s Venuší mnoho snímků, řada z nich patří do zlatého fondu české fotografie a nyní provázejí knihu jejích vzpomínek. Oproti jiným mužům, které snad až příliš mladá a příliš krásná dívka přitahovala, jednal s Venuší s neobyčejnou vlídnosti a empatií a ta mu to dodnes nemůže zapomenout. Ve své knížce vzpomíná na okamžik, kdy jí její tehdejší přítel navrhl, aby se stala fotografovou modelkou: „Moc se mi do toho nechtělo, obávala jsem se, aby se mnou jeho přítel Taras nechtěl fotit podezřele erotické fotografie. Leč ukázalo se, že je to muž s čistým vnímáním a focení s ním mělo estetický charakter. Vnímal mě spíš jako květinu než ženu a nechala bych se od něj, kdyby ještě žil, bez váhání vyfotografovat i dnes. Věřím, že bych na jeho fotkách nevypadala zvadle.“
