Cesta ze ztracena

Jsou knihy (stejně jako filmy), které si pamatujeme z dětství, z věku dospívajícího.. A tak by to mělo zůstat. Knihu Cesta ze ztracena jsem četla, když mi bylo dvacet (chápu, že to nekoresponduje s rokem vydání, četla jsem ji vydanou jiným nakladatelstvím) a měla jsem v sobě velmi příjemnou chuť. Pamatovala jsem si ji jako zajímavý příběh, v němž je dobře vysvětleno, kam se ztratí vše ztracené. Protože od dětství víme, že takové místo existovat musí! Hlavní hrdinka je sympatická mladá žena, která vás svým vyprávěním do děje vtáhne. Samotný příběh by možná snesl trochu širší pojetí, ale nevím úplně přesně, kolik stran by kniha musela mít, abych byla spokojena. Velmi povedené.

Když jsem se ke knize vrátila po deseti letech, bylo to ... Znáte ten pocit, kdy si uvaříte skvělou polévku a dáte si hned po dovaření a pak vám přes noc stojí na lince a druhý den si s ohromnou chutí nandáte (pamatujete si, jak je skvělá) a zjistíte, že je kyslá .. To je přesně ono. Takže čistě subjektivně - už se mi to nezdálo tak prima, zdálo se mi, že je příběh velmi plytký, psaný bez vášně s mírnou zápletkou provázející hlavní dějovou linkou a trochu zajímavější zápletkou provázenou vedlejší dějovou linkou. Obě linky se protnou poměrně nešikovně.

Pokud někdo četl knihu podobnou nebo lepší, dejte mi vědět, ráda si ji přečtu. Jednou.