Host 2016/6

Ostrava byla prvním mytickým prostorem, který mi v dětství vsakoval do života. Můj otec, takzvaný tata, tam v šedesátých letech žil a pracoval, tak se doma občas zakopávalo o zvláštní slova: sazovna, halda, Černá louka, to tehdy, když se vytáhly barevné bruselské šálky, které si tam naši koupili za svobodna. Nebyla to nikdy zrovna výletní destinace, takže jsem se do ní podíval až o hodně později na spanilé jízdy související s literárním provozem. Na autorské Harendy, do Černého pavouka, později do Fiducie, teď nejčastěji do klubu Les. Město působí rok od roku vypulírovaněji, ale stejně z něj už nikdo nikdy nevykartáčuje odér tovární šatny. A někdejší jeho stigma se pomalu stává žádanou atrakcí a kulisou pro festivalové spektákly typu Colours of Ostrava. Básník Petr Hruška napsal, že „Ostrava není žádné město, leda tak místo, kusy místa s obživou propojené lokálkami a bludnými autobusy“. Napsal to už kdysi. Platí to i dnes? Byli jsme zde jenom hosty, jistý si nejsem. Vím jen tolik, že tam, kde jsou šrámy a deficity, je i potenciál, lidsky řečeno naděje. Zůstávám v naději, že vás obsáhlý letní Host potěší: Sdružení Vítrholc, jež jako jeden muž mluví o tom, že angažovanost je především vnitřní struktura a odpovědnost, a teprve pokud je autentická, může měnit svět venku; Balaštíkovo „Čekání na román“, Kandův „Gombrowicz“, Bellové „Jezero“. Všechno to, a samozřejmě nejen to, je dobré! Nakonec v tomto čísle dojde i na globální kapitalismus, který by si prý Saša Uhlová „jako bolševik“ nikdy netroufla vytáhnout jako první. Tak, určitě… The Times They Are A Changin. Nebo ne?