Rodné hnízdo

Kniha, která dosud chyběla.
Nepřestávám se podivovat nad zvláštnostmi života a faktem, že kdyby v minulosti nedošlo k mému krátkému, leč intenzivnímu setkání s autorkou, mé osudy by se odvíjely jinak a spousta událostí by se neudála. Jak dobře proto je, že žije. Pociťuji za to vděk jejím rodičům a před nimi jejich rodičům … V této souvislosti přistupuji k jejímu literárnímu zpracování tohoto do určité míry mne oslovujícího rodinného alba. Nezastírám a přiznávám, že nebýt jí, nebyl bych, čím jsem. Netajím, že si nelze vymazat z paměti obrazy nástěnného krucifixu na stěně nezapomenutelného bytu na rohu Mezibranské a Žitné, obrazy starobylého nábytku s motivy vinné révy, grotesky dua Hagara & Kvika, obrazy interiéru plného mosazi, mědi, antikvárních knih …. i spoustu jiných dějů.
Kniha? Texty autentické, spontánní, vybavené originálními obraty. Je mé vlídné vnímání plodem předpojatosti, způsobené apriorní náklonností k autorce, anebo tím, že je to víc než dobré, že to není schématické curriculum vitae, že se to ničemu nepodobá, že je to čtivé, nikoliv prkenné, že to není plagiát přecpaný stylovými triky?
Není to ploché, jde to do myšlenkových hloubek – sice trochu ruší nadužívání některých slov, jako „volal“, „pohasle“,“mračivě, mračně, podmračně“. To však nevadí, vždyť v temperamentní domácnosti Herrmannových se patrně nemluvilo, nýbrž volalo, halekalo, křičelo …. Je to šťavnatý literární pokrm a ne čtyřikrát vyvařená didaktická kližka. Teď, v postlustigovské éře, zbývá na pražské obci už jen jeden opravdový literát – autorka.
Je to vyzrálé, nikoliv přezrálé. Některé texty musely zrát opravdu značnou dobu – jasně si vzpomínám, že jednoho večera v 2. pol. r. 1983 mi autorka s rozzářeným zrakem předčítala pasáž o pokřiku mezi bratry (str.215) „… ty jsi světovej, ale magor…“.
Zbytečně je vhozena vysvětlivka pro výraz „gojische naches“, když chybí u jojchla, lejmocha, apod., avšak tato národní pejorativa jsou nám natolik vlastní, že netřeba etymologických výkladů. Stejně tak nevadí různé vulgarismy, neboť jsou organicky zapracovány v kontextu, takže pohoršlivě netrčí a naopak jsou v tomto vyznání lásky k rodině nezbytné. Impozantní je, že autorka se lísavě neotírá o různé dobové celebrity, ale důsledně sleduje jediné podstatné, totiž rodinnou linii.
Ne u každého autora se mi stává, že se nemohu dočkat, co objevím na příštím listu jeho knihy. Kondolenční scéna (str.77) ve mně vyvolala cynický chechtot, navnadila mne v očekávání … které ostatně nebylo zklamáno. Nebýt šoa (ne: nebýt zmínek o šoa – Béďa & Evžen: „zhodnoceni spojením s čistou rasou“, nebo např. nejasnost, zda se strýc Zdeněk osudně neopíral o krumpáč či o lopatu) skvostně bych se bavil. Ale tak to v našem národě chodí – slzy paralelně se smíchem …
Naplnil mne obdivem taktní, ohleduplný a zároveň poetický vstup motivu „dvojího zahřmění, větru a křídel“, namísto larmoyantního líčení funerálních scén. Být autorkou, nenechal bych se zlákat vidinou přepisu do podoby filmového scénáře, neboť tak by se z díla stal pouhý ukřičený komediální paskvil, vyztužený třeskutým, křečovitým žertéřstvím, což zajisté nebylo autorčiným záměrem.
Pokračování by možná trochu rozmázlo příznivý, místy až poetický dojem předešlé, výhradně na rodinu zaostřené ságy. Ledaže by bylo expresivně vyznačeno a formulováno jako „Další osudy dobré autorky za studené války na frontách šedé zóny“. Při invenci autorky bychom se mohli těšit na další literární delikatesu. Schreib´ das auf, frau Herrmann!