(...) Navzdory veškeré atmosféře krutosti je Slunce mrtvých i úžasně poetickou knihou. Líčení Krymu, jeho hor, někdy laskavých a jindy hrozivých, moře jednou něžně modrého a poté rozbouřeného, mandloňových sadů a vinic, byť silně poničených, vyvolává představu krásy, která by oslňovala, kdyby ji nezničil běs války. A oslňující je i Šmeljovův jazyk, zvláštní, se specifickým rozdělováním slov a mnohdy trhanými větami, evokujícími rozpad vztahů mezi lidmi. Takže: kdo má odvahu, ať čte. Třeba na něj padne deprese. Ale nebude litovat.