Nezvi si vraha do života

Kniha Blanky Faltové Nezvi si vraha do života je označená jako kniha plná napětí a erotiky. Pod tím bych si představila úplně něco jiného, než ve skutečnosti je. Napětí je celkem jasné – občas se ráda bojím. Nemusí to být nutně horor, protože po něm mívám těžké sny a vyleká mě sebemenší šustnutí padajícího listu. Erotika ve mně vyvolává cosi hezkého, vzrušujícího, šimrání po těle a zasněné pohledy a představy, co by bylo kdyby… Ale Blanka mi tyhle pocity nedopřála. Erotika, jak je pospána na tři sta třiceti devíti stranách ukazuje svoji druhou tvář. Brutalitu, násilí, špínu, spodinu, otřesné prožitky, které je žena ochotna podstoupit proto, aby přežila. Často hluboko pod hranicí důstojnosti, která ženu dělá ženou. Je pravda, že jsem tohle čtivé a emotivní dílko zhltla za pár dnů, ale pak mi několikanásobné dlouho trvalo, než jsem se na obsah mohla podívat jako na celek a zhodnotit jej.

Zatím jsem mluvila jen o erotice, která je tady vykreslena v temných barvách a přináší zážitky, které by každá žena, stojící jim tváří v tvář, nejraději smazala, zapomněla a přála si, aby se nikdy nestaly. Nesmím však zapomenout na démona, který dokáže ničit s nevídanou rychlostí, pokud dostane příležitost ukázat svou pravou tvář a získá nad člověkem nadvládu – alkohol. Erice spoutal ruce, zatemnil mozek, přinutil ji, aby ztratila soudnost a posední zbytky lidské podstaty. Chvílemi jsem nadskakovala nad její hloupostí a naivitou, když si myslela, že se z náruče vodky vymaní kdykoli si usmyslí. Představa kdysi krásné a půvabné ženy, válející se v otrhaných hadrech, bez sprchy a čistého prádla několik dní po lavičkách a nádražích mi nedělalo dobře.

Nešla mi z hlavy otázka, kde vzala autorka inspiraci a um vykreslit situace do nejmenších ohavných detailů, které pohoršovaly a svým způsobem vyvolaly pocity ponížení i u mě – u čtenáře. Tak jsem se Blanky Faltové zeptala.

„Inspiraci hledám v okolí, lidech, příbězích. Kdysi jsem poznala ženu, která měla několik dětí, každé s jiným mužem a věděla jsem o ní, že si přivydělávala podobně jako Erika, jen kromě peněz, brala i naturálie, nebo se různě i s dětmi usadila u nějakého dobráka a potom, s dalším potomkem na cestě, putovala dál. A protože tehdy žila v mém okolí, přišla si vždy něco vypůjčit "na věky". Kvůli dětem a z lítosti jsem jí většinou pomohla. Pak jí děti sebrali a šla podle lidí, co ji taky znali, sedět. Tehdy se o podobných věcech moc nepsalo, ale pokud ji opravdu zavřeli, mohli jí odsoudit za příživnictví nebo zanedbání péče. Po letech jsem se bavila s jednou starou babkou, která ji znala, prý spolu chodily do sběrny, a ta mi povídala, že je prý někde v cizině a tam pokračuje v tom jediném, co umí. Pak byla ještě jedna verze, že ji někdo zabil, protože měla babičku a té se už nikdy nepřihlásila a nepřijela ani na její pohřeb. U nás v Hronově existuje stará fabrika na spadnutí. Jednou jsem šla na procházku s vnoučkem, ten koukal přes plot, kde stojí zarezlý a zarostlý vagon, fabrika je fakt děsivá, tam mě začaly napadat různé myšlenky, jak také může člověk dopadnout. Dala jsem do románu ještě dvě další zkušenosti s jinými lidmi a vyprávěním a román byl na světě…. "
Vysvětlení autorky mi zaplnilo slepá místa, kde jsem si kladla otázku, zda je to vůbec možné. V životě se přihodí cokoli a život sám píše takové příběhy, které by sebelepší scenárista ani při nejlepší vůli nevymyslel. Nesmím zapomenout zmínit obraz na obálce knihy, který vznikl na námět fotografie Evy Toulové. Eva je česká režisérka, scenáristka, spisovatelka a malířka. Vstoupila ve známost především díky svému celovečernímu filmu Šťastná. Pro mě ale už navždy zůstane zapsaná jako režisérka celovečerního dokumentárního snímku Camino na kolečkách, kdy ušla spolu s vozíčkářem Honzou Duškem a ostatními členy týmu šest set čtyřicet kilometrů po Svatojakubské cestě až do Santiaga de Compostela. Ale to je jiný příběh.