V Eroice jsem si přečetla následující: V Matyldině vzmachu, v její extázi na poslední chvíli, ve vytržení vyvěrající z existenciální paniky, je hodně křeče. To by nevadilo, kdyby se jednání hrdinky nacházelo pod autorskou kontrolou. Jenže v křeči je tu i Obermannová: příběhem škube, míra životní pravděpodobnosti ustupuje vypravěčské posunčině. „Vzpouru jedné ženy“ dotáhne až k trapnosti. Matylda uteče se Sindrem do srubu na norské pobřeží. Kredit věrohodnosti je spisovatelkou povážlivě promrháván.
Myslím, že tohle dokáže zplodit jen... škrobenej, přitroublej, sebestřednej trubec.. no možná..stoletá včela. Já si naopak myslím, že to Irena Obermannová vyjádřila přesně. Ono je někdy vážně dost soustavný být ženou po třicítce v naší době. Monotónnost a určitá křeč pramenící z musu jsou stávající, v podstatě nezbytné vlastnosti, které si mnohé z nás uvědomí až , když si pokecáme s kámoškama, nebo prostě třeba přečteme knížku jako je tahle. Jsem ráda, že je tu někdo kdo se nejen, že nebojí pustit do světa něco tak přirozeného jako je potřeba být i ve třiceti chtěná, milovaná, krásná..prostě živá, ale kdo se pod to i podepíše. Ta knížka je jak nabíječka. Takže..děkuji Ireno ;) Lenka Procházková, Chomutov
V Eroice jsem si přečetla následující: V Matyldině vzmachu, v její extázi na poslední chvíli, ve vytržení vyvěrající z existenciální paniky, je hodně křeče. To by nevadilo, kdyby se jednání hrdinky nacházelo pod autorskou kontrolou. Jenže v křeči je tu i Obermannová: příběhem škube, míra životní pravděpodobnosti ustupuje vypravěčské posunčině
...