Někde ještě svítí slunce: Dětství ve stínu holokaustu

Jak má člověk vařit večeři nebo koupat dceru nebo chodit do práce, když má pořád myslet na to, co se dělo v Evropě v letech 1939–1945?“ ptá se prozaik a někdejší docent hebrejštiny a srovnávací literatury z Berkeley. Ovšem, to prostě nejde. Navíc už jsou o tom tisíce knih, filmů a tisíce přeživších o tom zanechaly svědectví. Tím spíš není jasné, proč přijímat nabídku pracovnic washingtonského Muzea holokaustu na literární zpracování nesourodých vzpomínek na dětství v Terezíně od jakéhosi Michaela Gruenbauma. Přesto to Todd Hasak-Lowy udělal. A možná právě díky prvotní skepsi se úkolu zhostil nadmíru dobře. Někde ještě svítí slunce je zdařile zprostředkovaným svědectvím o prostoru, zázemí a sounáležitosti; o tom všem, co vedoucí terezínských chlapeckých domovů dokázali osobním příkladem a statečností vytvořit a předat dál hrůzám ghetta navzdory.