Byly jsme tam taky

(...) Ve shodě s autorčiným obdivuhodným charakterem a jednáním je také ráz její prózy Byly jsme tam taky. Už jen vtěsnat patnáct „nejlepších“ let svého života do několika desítek stránek… Nesobeckost, s jakou Šimková popisuje opravdu pekelné útrapy vězeňkyň, ilustruje i titul knihy (...) Paměti Dagmar Šimkové jsou ale také svědectvím toho, že jejich autorka byla schopna jednat rovně s každým, včetně recidivujících vražedkyň a prostitutek. Ani chvíli v té knize nefňuká a nenaříká, přesto je to kniha plná citu. Ke střízlivému, věcnému tónu, jímž jsou veškeré zážitky a události bez přikrášlování líčeny, patří i ironie, s níž Šimková pobyt ve vězení vytrvale označuje za „zájezd“ (autobusy převážející vězeňkyně skutečně nesly toto veselé označení, vzorové matky s dětmi jim zvesela mávaly).

(...) Dagmar Šimková napsala své vzpomínky bez patosu a velkých slov, s obrovským smyslem pro detaily a malé příběhy „všedního dne“ vězeňkyň. (...) Vzpomínky Dagmar Šimkové se vyznačují jakýmsi bytostným optimismem autorky. Zůstala nezlomena, přestože dennodenně zažívala hrůzy, které si dnes umíme jen obtížně představit. Kniha je poselstvím o tom, že lidskou důstojnost je možno si uchovat i v podmínkách, které jsou totálně nelidské.

(...) Čtrnáct let věznění přečkala Dagmar Šimková se vztyčenou hlavou a o tom, co prožila, sepsala už v emigraci v australském Perthu strhující vzpomínkovou knížku, které její první nakladatel Josef Škvorecký přiřknul název Byly jsme tam taky. (...) Dáša pobývala v těch nejdrsnějších věznicích, na jedné cele s šlapkami, travičkami i vražedkyněmi vlastních dětí, a její až chladnokrevné líčení zvěrstev, kterých se zvláště na „politických“ dopuštěli nezřídka sadističtí dozorci, patří k tomu nejsilnějšímu, co bylo o pekle komunistické lůzovlády napsáno. Současně je její knížka svědectvím o tom, že i v nejtíživějších okamžicích může zůstat člověk člověkem.

Pro Dagmar Šimkovou (nar. 1929) začal její dlouhý zájezd do pekla zatčením v rodinné vile v Písku jednoho podzimního dne roku 1952. Pro tehdejší režim lži je typické i to, že zatčení ani jako zatčení nemělo vypadat: „Musíme něco napsat na stroji, ale hned vás přivezeme zpátky. Víme, že jste po noční službě, byli jsme za vámi v nemocnici.“ - „Byla jsem klidná, protože byli tak civilizovaní,“ napsala Šimková ve své knize BYLY JSME TAM TAKY. Civilizovaná maska z tváří estébáků brzy spadla. (...) K nejděsivějším pocitům lidí, kteří přežili to, co se podle zdravého rozumu přežít nedá, patří vědomí o zásadní nesdělitelnosti podobné zkušenosti. Již v průběhu „výkonu trestu“ tušily mnohé vězenkyně, že svět vně zdí kriminálů se zásadně změnil, a to nikoli k lepšímu (...) To už Dagmar Šimková žila v australském exilu. I zde, pokud se někdy odhodlala vyprávět některé ze svých vzpomínek, jí byly často odpovědí udivené rozpaky a nedůvěra...

(...) Písecká rodačka Dagmar Šimková (1929 -1995) v ní zcela věcně, prostě, bez patosu a bez jakýchkoli příkras, ale o to působivěji, popisuje roky strávené v komunistických kriminálech. Ve svých třiadvaceti letech byla v roce 1952 z politických důvodů (přechovávání vojenských zběhů a roznášení letáků), v podstatě však jen pro svůj buržoazní původ, uvěznena na strašlivých čtrnáct let. Odseděla si je beze zbytku, z vězení vyšla až roku 1966. Na těch pouhých stopadesát stránek jejích vzpomínek čtenář hned tak nezapomene. Brutalita a sprostota komunistického režimu (nic abstraktního, tvořili ho samozřejmě lidé), absolutní zvůle, bezpráví a beznaděj, vylíčené s velkým literárním talentem. Ten je mi ovšem v této souvislosti téměř stydno zmiňovat. V člověku ještě dlouho zůstává pocit bezmocného vzteku, lítost nad zmařenými lidskými životy a také nekonečný obdiv k morální síle a odvaze autorky, která se tím peklem na zemi nenechala zlomit.

(...) Jsou knihy, které je dobré připomínat, když se formou reedice opět objeví na pultech knihkupectví. K takovým určitě patří strhující vyprávění Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky. Důvodů, proč tuto publikaci opět avizovat, je několik. Třeba kvůli autentickému svědectví o atmosféře a smýšlení lidí v 50. letech. Anebo kvůli cenné zprávě o málo popsaném světě ženských věznic a lágrů. Své místo ve výčtu bude mít i vysoká literární hodnota této publikace. Slova spisovatelky totiž nejenom bolí a šokují. Jsou navíc přesná, smyslově bohatá i krásná a tokem času unášejí jakoby bezděčným způsobem podobným vyprávění žen při draní peří. Ty ale nikdy nezačínaly jako autorka výrokem mladého estébáka při svém zatýkání. "Jen se rozhlédni, kurvo reakcionářská! V životě se sem už nevrátíš."

(...) Jsou knihy, které trvá přečíst chvíli, snad pár hodin, ale pak se ve vás sváří celé roky. A dost možná změní i váš náhled na skutečnost. K podobným literárním úkazům patří útlá próza Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky. Bývalá "dívka swingu", inteligentní a vzdorná krasavice jak z románů Josefa Škvoreckého, posléze vězeňkyně, zaznamenala čtrnáct let strávených v nelidských podmínkách komunistických kriminálů. To, že právě její knížka je zvláštní a vymyká se, dosvědčuje i nebývalý čtenářský zájem. Próza Byly jsme tam taky, kdysi vydaná v exilu a do vlasti pašovaná, se nyní dočkala pátého vydání. (...) Šimková jde totiž na dřeň, tam kde ostatní svědkové snad váhali, popisuje lesbické orgie „nahý, objímající se, pářící se dav“, kamarádí se s prostitutkami a zlodějkami, nelakuje nic na růžovo, nebuduje pomníček vězňům komunismu.