Juan Goytisolo byl snad nejdůležitějším španělským spisovatelem druhé poloviny 20. století. I přesto, že ve svém díle tvrdě kritizoval Španělsko i katolickou církev obdržel roku 2014 prestižní Cervantesovu cenu. V českých překladech, které vycházely především v 50. a 60. letech, jsme mohli poznat jeho ranou realistickou tvorbu, která se zabývá především španělskou občanskou válkou a frankismem. Úkolu představit tvorbu z experimentálnějšího období – kvůli které je ceněn především – se ujalo až nakladatelství Rubato.
Sága rodu Marxů vyšla roku 1993 a Goytisolo v ní předestírá hned několik velkých témat. Prvním je rozpad východního bloku a z toho plynoucí historicky ověřená nesprávnost tezí Karla Marxa. Goytisolo se nenechavá svázat běžnou logikou příběhu, tím spíš historickými fakty. Karel Marx tak může v televizi spolu se svou rodinou sledovat rozpad východního bloku a invazi zubožených albánských uprchlíků na italské pláže obsazené smetánkou kapitalistického západu. Sleduje fetišizaci svého učení v podobě portrétů a bust s Leninem i svou osobou. Přihlíží výprodeji laciného šuntu, který má připomínat dávný svět sovětského impéria.
Zejména v prvním díle románu se Goytisolo zabývá hledáním příčin neúspěchu Marxových tezí. Demaskuje i zdánlivě fungující prostředí západního kapitalismu, který uvrhl většinu globalizovaného světa do stejné bídy, kterou přivodil stalinismus obyvatelstvu Sovětského svazu. V bláznivém světě Goytisolova románu nás nepřekvapí postava radikálního anarchisty Michajla Bakunina, který v přestrojení za klauna diskredituje Marxe pomocí laciných hesel a kontroverzních výroků na svých cestách londýnským metrem.
Druhým a snad i zásadnějším tématem jsou limity zpracování románové látky. Goytisolo překračuje hranice své fikce a vytváří román o románě, v němž se spisovatel setkává se postavami, řeší problémy s uchopením látky i konflikty s nakladatelem. Od prostých komerčních tlaků, které volají po konvenčním historickém románu, namísto bláznivě-fantastické experimentální prózy, až po požadavky lektorky - moderní feministky, která vidí těžiště románu ve vykreslení Marxovy ženy jako utlačované a zneužívané bytosti a Marxe jako patriarchálního despoty.
Skrze tyto tlaky dospívá autor k úvahám o nemožnosti zachytit pravdivě jakoukoli historickou osobnost. Má vykreslit Marxe jako autora idealistické koncepce, která přinesla utrpení milionům? Je možné tak postupovat v historické etapě, kdy dravý kapitalismus ničí lidstvo i planetu samotnou? Lze opomenout utrpení celé Marxovy rodiny, která v počátcích jeho vědecké dráhy živořila?
Tyto pochybnosti vrcholí ve třetím díle knihy, kdy se spisoval, ocitá na plese nově zbohatnuté rodiny Marxových. Debatuje přímo s Marxem, ovšem dochází k dalšímu zcizení, když zjistíme, že celý výjev může být pouhou filmovou adaptací Marxova života a samotného Karla Marxe může zosobňovat najatý herec.
Tím se Goytisolo dotýká třetího palčivého problému odcizení reality v době nadvlády médií. Jen lehce nastiňuje to, co v knize Společnost spektáklu brilantně pojmenoval Goytisolův blízký přítel francouzský teoretik Guy Debord.
Spektáklem je i televizní debata, které se autor románu účastní spolu s předními intelektuály akademického světa. Krom další meditace o Marxově díle je tato scéna především dialogem hluchých. Debatu Marxových odpůrců i obhájců, kteří pocházejí z rozvinutých center Západu i z třetího světa charakterizuje nedorozumění a snaha vyargumentovat svůj postoj, spíš než se dobrat podstaty problému.
Spisovatel se nakonec nedobere zásadního zlomu v chápání Marxova díla, ani jeho osoby a odebírá se na londýnský hřbitov Highgate. A zde dochází k poslednímu přízračnému setkání a rozmluvě s Marxovou služebnou Helen, které přináší až překvapivě prostý, civilní a lidský závěr Marxova příběhu
Druhý příběh, který Goytisolo do knihy z roku 1993 vložil, tj. směřování globalizované společnosti ve 21. století ponechává otevřený. Je to optimistický vzkaz čtenáři? Stále můžeme říci: možnosti tu jsou? I v roce 2019 platí, že Ságu rodu Marxů mohl Goytisolo dopsat včera. 26 let od jejího španělského vydání je to trochu děsivé konstatování.
Sága rodu Marxů není záměrně komplikovaná kniha, v které by se čtenář ztrácel. Pro Goytisolovo druhé období je typické svérázné nakládání s interpunkcí i osobité členění textu. I díky tomu je Sága rodu Marxů svěží četbou, která má ambici čtenáře polapit a nepustit. O skvělý překlad se postaral Štěpán Zajac.
Z románové tvorby Juana Goytisola nebylo českému čtenáři zatím představeno nic z autorova druhého období, které začalo roku 1966 vydáním prvního dílu trilogie Álvaro Mendiola.
