(...) Ale pro osmnáctiletou Švestku je tohle celé pochmurnou kulisou pro ještě jiný, křehký příběh – příběh dospívání, při kterém objevuje druhého člověka a poznává jeho prostřednictvím i sebe sama. Hlavně o tom svědčí Švestčiny zápisky a její i Jovišovy dopisy. Nejspíš proto zvolila před dvěma lety Švestka pro svou knihu název Láska v exilu 1949–1950. Láska, která se zrodila za pohnutého běhu dějin před sedmdesáti lety a trvá dodnes.

(...) Jakoby sama sestavovatelka skromně ustupovala do pozadí: nehodnotí, nepodsouvá, jen lakonicky shrnuje, upřesňuje, kontextualizuje. (...) Svazek, jenž dává nahlédnout do jejich osobního života, považuji za první krok, díky němuž se o jejich osudu mohou dozvědět i běžní čtenáři. Vím, že jejich pozdější pobyt v Londýně byl stejně napínavý a - proč to nezdůraznit - zároveň poučný, proto pevně věřím, že dokumenty z doby po 1950 projdou dalším autorským zpracováním a bude se s nimi moci seznámit i nejširší veřejnost.

Whenever someone illegallv crossed the Western border after the communist take over of Czechoslovakia in 1948, there would be a universal sigh of relief from friends and family. The worst was over, they were in camps, 'safe' and 'looked after' by Germans or Americans. Not quite. From the diary, and letters of Sylva Šimsová (neé Mainwald) and Karel Janovický (real name Bohuš Šimsa) we learn about the dire conditions in those camps - lack of hygiene, lack of food, fights between various nationalities, communist spying and crippling bureaucracv.

(...) Kniha působí velice silně právě tím, že se ponoříte doprostřed dění a spoluprožijete ilegální přechod hranic do Německa a pak velice drsné a jistě stresující zážitky z uprchlických táborů. (...) Pro Švestku a Joviše naštěstí všechno dopadlo dobře, hlavně díky jejich nezměrné energii, odhodlání a osobním schopnostem, ale spousta jiných lidí určitě takové štěstí neměla a komunistický režim jim opravdu zničil život. A zároveň do emigrace nuceně odešly statisíce velmi schopných a šikovných lidí (pro léta 1948-1989 jsem našla údaj 200 000 osob), což myslím znatelně snížilo průměrnou úroveň těch, co tu zůstali.

Knihu bych doporučovala jako povinnou četbu všem, kdo tvrdí, že komunistický režim nic tak strašného neprováděl, nebo že za socialismu bylo docela dobře.