Making the Most of Tomorrow: A Laboratory of Socialist Modernity in Czechoslovakia

Most, one of the most impressive historical cities of Northern Bohemia, was destroyed in the sixties and seventies for coal mining. When plans to redevelop the city began, hope and expectations ran high; in the end, however, Most became a symbol for the heartless incompetence of Czechoslovak communism.
In this book, Matěj Spurný explores the historical city of Most from the nineteenth century into the years following World War II, investigating the decision to destroy it as well as the negotiations concerning the spirit of the proposed new city. Situating postwar Most in the context of cultural and social shifts in Czechoslovakia and Europe as a whole, Spurný traces the path a medieval city took to become a showcase of brutalist architecture and the regime’s technicist inhumanity.
But the book, like the city of Most itself, does not end in tragedy. Fusing architectural and political history with urban and environmental studies, Spurný’s tale shows the progress that can be made when Czechs confront the crimes of the past—including the expulsion of local Germans and the treatment of the Romani minority—and engage with rational, contemporary European concepts of urban renewal.

V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století bylo kvůli povrchové těžbě uhlí zlikvidováno jedno z nejcennějších historických měst severních Čech. Náhradou za starý vznikl nový Most, který vzbuzoval veliká očekávání, ale nakonec stal symbolem úpadku i bezohlednosti československého státního socialismu.
Kniha Most do budoucnosti plasticky vypráví o životě ve starém Mostě v dekádách po druhé světové válce a zprostředkovává diskuse a vyjednávání, které předcházely rozhodnutí o jeho zbourání, i ty, v nichž se rozhodovalo o charakteru nového města. Klíčové aspekty poválečných dějin Mostu autor zároveň vsazuje do kontextu myšlenkových i sociálních proměn v Československu i v Evropě 2. poloviny 20. století. Původně středověké město pohlcované velkolomem nebo betonová architektura nového Mostu tak pro čtenáře nezůstávají jen nesmyslnými projevy komunistické diktatury. Autor ukazuje, že jim můžeme porozumět, zapojíme-li je do kontextu vysídlení Němců a odcizení mezi lidmi a přírodou v českém pohraničí, produktivismu a technokratismu, sdíleného v poválečných dekádách velkou většinou Evropanů, či někdejší přesvědčivosti vize racionálně plánovaných měst.