(...) Publikace Po stopách dobrodruha, kterou nyní vydalo nakladatelství Regia, přináší nový, intimnější pohled na někdejší superstar. Útlá knížka je sestavena z dopisů rodičům a přátelům z let 1912 až 1939 a díky výbornému překladu Hany Bortlové-Vondrákové v nich Halliburton ožívá se vším svým neskrývaným entuziasmem. I s úctyhodným odhodláním, které jeho matce a otci určitě přidělalo vrásky.

Halliburton. Po stopách dobrodruha, to je název publikace přinášející dopisy muže toužícího objet na lodi svět. Richard Halliburton (1900–1939) psal už od svých dvanácti let rodičům upřímné dopisy o svém životě, zájmech i tužbách. (...) Proto jeho reportážní knihy, většinou severoamerické kritiky ztrhané jako senzacechtivé, našly vděčné obdivovatele i u nás. I proto je vydání cestovatelovy korespondence poutavé i po tolika letech. Končí posledním dopisem z Hongkongu a několika radiotelegramy z džunky Mořský drak, cílem mělo být San Francisco. Ten úplně závěrečný má datum 24. března 1939. Psal v něm rodičům, že zábradlí na návětrné straně je pod vodou, lůžka jsou mokrá. „Stěží udržujeme kurz. Mám se báječně. Přál bych vám, abyste byli na mém místě,“ napsal.

(...) Soubor dopisů, i když neúplný, přitom jasně a zřetelně ukazuje, jak překvapivě se mýlili ti kritici, kteří Halliburtona vnímali jako více méně impulzivní dítě. V reálu své cesty plánoval až extrémně racionálně, byl cílevědomý, vždy věděl, co dělá, a uměl takříkajíc „počítat“ daleko dál než do pěti, aby se tak řeklo. Nelze ovšem nenarazit ani na pasáže jeho dopisů, které prozrazují frustrace, obavy, výkyvy nálad, úzkost, ba mánie. O to krásnější je však pak kontrast s chvílemi radosti tohoto v hloubi nejspíš ne zcela šťastného muže.