Máme se bát Ruska?: Dramata a osudy největší země světa

Mám velké výhrady k titulu knihy , který je v rozporu s obsahem. Pokud očekáváte analýzu současného Ruska (resp. Ruska posledních třiceti let), budete stejně nemile překvapeni jako já. Celé tři čtvrtiny knihy jsou dějinami Ruska posledního tisíce let. Kdyby mi šlo o historii, sáhla bych zcela jistě po uznávanějším autorovi. Poslední čtvrtina se věnuje tématu, kvůli kterému jsem si knihu pořídila, a to postavení Ruska v současném světě. Pro popis postoje autorky k Rusku bych použila asi následující metaforu. Malí kluci (země východní a střední Evropy) si vůbec nechtějí hrát s tím problematickým puberťákem z Východu (Rusko) a nafoukaní velcí kluci ze Západu (EU a západní Evropa) ho odmítají brát jako sobě rovného. Takže puberťák se vlastně plným právem cítí odstrčený (protože malí kluci mají přehlížet, že je celé roky pálil papiroskou, chodil jim na hrušky a jediné, co se od něj mohou naučit, je výroba skobiček do praku). Takže vlastně tomu puberťákovi, co se ani nenaučil pořádně číst a psát (protože vyráběl ty praky a skobičky), teď vlastně nezbývá nic jiného, než rozbíjet lampičky na hřbitově. S tímto zbavováním Ruska odpovědnosti za své vlastní chování se bohužel nemůžu ztotožnit. Když jsem se v samém závěru knihy dočetla, že autorka přispívá do obsahem velmi pochybného internetového časopisu, jemuž nebudu raději reklamu tím, že bych zmínila jeho název, věděla jsem už jistě, že jsem šlápla vedle. Škoda toho ztraceného času, který jsem mohla věnovat četbě čehokoliv seriózního.