(...) Sádlo se snaží nahlížet krajinu nejrůznějšími možnými způsoby, protože takových popisů může existovat nekonečné množství. Svým pestrým stylem plným kontrastů – občas jurodivým, někdy striktně exaktním, jindy básnickým nebo proloženým historkami, hospodským žvaněním či fragmenty popěvků – vytváří novou mytologii vyrůstající z každodenního a zdánlivě banálního. Zároveň boří modly spojené s "prvoplánovým cejchováním", ortodoxií a zaslepeností nejrůznějšími myšlenkovými fetiši. Obrací se tak proti idealizaci a mytizaci starého a zaniklého (jako příklad uvádí neexistující "barokní krajinu" nebo "neporušený biotop"), neschopnosti žít tady a teď i hledání dnešních nedostatků v kontrastu k vybájenému "původnímu" stavu. V šumavském oddílu najdeme Sádlovo shrnutí sporu o kácení versus nekácení, jinde narazíme na lamentaci nad nesmyslností módní a dotacemi štědře hnojené trvalé udržitelnosti (...) Jednou z cenných vlastností Krajiny! je, že si její autor při popisu a analýze vůkolního světa nevystačí s hodnocením "dobrý" nebo "špatný". A co je podle Sádla největší hrozbou pro českou krajinu? "To, že jsme ji přestali mít rádi takovou, jaká je. Řekni krajina, a ozve se: hrozba, vina, trest. Právě tohle pokládám za největší hrozbu. Vždyť je to přímo úchylnost!"